Červen 2012

O sérii Krásní mrtví v Bravu

28. června 2012 v 21:20 | Arwen |  Články k sérii Krásní mrtví

Po upírech, přišli andělé!!!


I když nejsem zrovna oddaný čtenář Brava našla jsem v něm zajímavý článek o Krásných Mrtvých.


Pro fanoušky upíří tématiky, kteří jsou už nasyceni krví, přichází další fantasy žánr, který v krátké době oslovil čtenáře na celém světě!
Románová série Krásní mrtví od britské autorky Eden Maguire je napínavým příběhem o temném tajemství, ztrátě a vykoupení. Příběh ukazuje, co dokáže zármutek provést s lidmi a čeho všeho jsou pod jeho vlivem schopni...


"Kde to jsem? Co se to děje?" Phoenix nic nechápal, stejně jako já, slídil zvenčí.

"Copak tomu nerozumíš?" zasmála se černovlasá dívka, ale přátelsky. "Copak jsi to neslyšel? Jsi jedním z nás - Krásných mrtvých."

"Arizono?" Phoenix potřásl hlavou úplně stejně jako já předtím. "Jak je to možné?"

"Musím něco zařídit," odpověděla a odhodila si vlasy z čela. "Dát nějaký věci do pořádku."

Phoenix Rohr, Arizona Taylorová, Summer Madisonová a Jonas Jonson. Čtyři mrtví z Ellerton High.

Byli všichni tak krásní, s bledou pletí a divokým pohledem. Smrt je nepoškodila.

Srdce se mi svíralo láskou a žalem nad tou ztrátou....



Temné dny (novela k sérii Smečka) - Andrea Cremer: kniha ke stažení

28. června 2012 v 20:20 | Arwen |  Články k sérii Smečka
Autorka série Smečka nově sepsala novelu s názvem Temné dny. Novelka Smečce předchází a vypráví příběh Shaye před příchodem do Vailu.
Kniha má pouze 80 stran, takže je trochu kratší, než jsme u autorky zvyklí :D

Ke stažení ZDE
a ZDE


Vzpoura (Smečka #2) - Andrea Cremer: ke stažení

28. června 2012 v 20:02 | Arwen |  Knihy ke stažení

Calle se Shayem se díky Hledačům podařilo na poslední chvíli dostat z hrůzyplného domu Bosquea Mara. U Hledačů našli azyl i spojenectví a konečně můžou být spolu. Jenže Calla se probudí z mdlob do děsivé nejistoty: netuší, co se stalo s členy její smečky, s její rodinou, a strachuje se o život Rena, mladíka, který jí byl už dávno předurčen jako životní druh. Poté co se do úkrytu Hledačů dostane Callin bratr Ansel, její nejhorší obavy se potvrdí… Cítí, že svůj útěk a jeho následky může odčinit jen tehdy, když se vydá zpět do Vailu a mladé vlky osvobodí. Naštěstí Hledače, kteří se jí ujali, nemusí nijak zvlášť přesvědčovat. Záchranná výprava začíná… Druhý díl celosvětově úspěšné akční, romantické fantasy trilogie Smečka.





Tady máte několik odkazů (kdyby s nějakým byl problém), kde si můžete stáhnout Smečka 2 Vzpoura. Fungovat by ale měli všechny. Přeji hezké počtení:).



Křídla (Křídla 3) - Aprilynne Pike: Ukázka kapitola 3

28. června 2012 v 19:32 | Arwen |  Ukázky z knih


Kapitola 3


Následující týdny školy uběhly rychleji, než by si Laurel po prvních pár rozpačitých dnech kdy představila. Byla ráda, že se seznámila s Davidem- ve škole s ním trávila dost času a na několik vyučovacích hodin chodila i s Chelsea. Nikdy neobědvala sama a po nějakém čase začala Davida a Chelsea považovat za své přátele. A i výuka byly bez problémů. To, že se od ní očekávalo, že se bude učit stejným tempem, jako všichni ostatní, pro ni sice bylo nové, brzy si však na to začala zvykat. Zvykat si začala i na Crescent City. Bylo to sice větší město než Orick,našlo se v něm však spousta otevřeného prostoru a žádná z budov nepřesahovala dvě podlaží. Všude rostly vysoké borovice i listnaté stromy, dokonce i před ochodem s potravinami. Tráva na veřejných trávnících byla zelená a hustá a většinu budov pokrývali kvetoucí popínavé rostliny. Jednoho pátečního odpoledne se Laurel srazila s Davidem mezi dveřmi učebny na konci hodiny španělštiny, poslední hodiny toho dne. " Promiň," omluvil se David a chytil ji za rameno, než získala zpět ztracenou rovnováhu. "

Smečka 3 kapitola první (1) část 2.

25. června 2012 v 20:51 | Arwen |  Smečka (Smečka #3) - Andrea Cremer
Sledovala jsem ho a přemýšlela, jak mu to všechno poskládat dohromady. "Jak to víš?"

Neuplynula moc dlouhá doba od bitvy v hloubkách Edenu a té napjaté chvíle, kdy jsem stála a dívala se na Rena.

Znala jsem ho od té doby, co jsme byli ještě štěňata, ale za posledních čtyřiadvacet hodin mi připadalo, jako bychom přeskočili desetiletí.



Emile se začal smát. Ren stále kroužil mezi svým otcem a Hledačem uhlovýma očima, planoucíma, když Monroe dal dolů svůj meč.

"Neublížím chlapci,"řekl Monroe. "To víš."

"Tušil jsem to,"řekl Emile a očima těkal k mladým vrčícím vlkům.

"Ujistěte se, že není úniku. Je na čase, aby Ren pomstil svou matku."

"Rene, ne! Lže ti! Jsou to všechno lži,"ječela jsem. "Pojď s námi!"

"Ona už nějakou chvíli není jedna z nás,"zasyčel Emile."Přemýšlej o tom, jak tě trápila, jak se k nám všem otočila zády. Nasaj vzduch, chlapče. Smrdí Hledači. Je to zrádce a děvka."

Podíval se na mě a já opět narazila na vzteklý oheň v jeho očích. "Žádný strach, pěkná holčičko. Tvůj den přijde. Dřív, než si myslíš."

Trhla jsem do strany, když mě Connor popadl za paži a těžce zatáhl. Táhl mě k nehlídaným dveřím.

"Nemůžeme ho tu nechat!"zaječela jsem.

"Musíme."Connor zakolísal, když jsem se snažila od něj vyprostit, ale rychle získal zpět svůj balanc a obemkl kolem mě paže.

"Nechte mě bojovat!"zoufale jsem se snažila dostat zpátky, ale nechtěla jsem ublížit Hledači, co mě táhl.

"Ne!"Connorova tvář byla jako z kamene. "Slyšelas. Jsme vyřízení. A jestli to na mě zkusíš jako vlk, přísahám, že ti něco udělám!"

"Prosím." Oči mě pálily, když jsem viděla Renovi lesknoucí se tesáky a když Monroe upustil meč, dech se mi zastavil.

"Co to dělá?"brečela jsem uhýbajíc, když se mě Connor snažil opět chytit.

"Teď je to jeho boj,"řekl skrz zaťaté zuby. "Ne náš."

Ren uskočil zpět, když meče před ním na zemi zařinčely.

I když se ještě víc naježil, jeho vrčení bylo umrtveno.

"Poslouchej mě, Rene,"řekl Monroe krčící se do Renovy výše očí bez ohledu na dva vlky, co se na něj řítili s krutou pomalostí."Stále máš na výběr. Pojď se mnou, abys věděl, kdo doopravdy jsi. Nech tohle všechno za sebou."

Renovo krátké ostré štěkání přešlo ve zmatené kňučení. Další tři vlci pokračovali k Hledači neodrazeni svým nepřítelem, co náhle položil ruce.

Connorova ruka se ovinula kolem mého krku, držel měv bolestném sevření.

"Nemůžu se na to dívat"odsekl pomalu mě strkajíc z místnosti.

"Rene, prosím!"zakřičela jsem. "Nevybírej si je! Vyber si mě!"

Ren se obrátil na zoufalství v mém hlase, sledoval, jak mě Connor strká pryč z místnosti. Změnil formu a zmateně se díval na Monroovi natažené paže a udělal krok směrem k němu.

"Kdo jste?"

Monroovi se zachvěl hlas. "Jsem-''

"Dost, jsi blázen, chlapče!"zavrčel Emile na Rena, předtím, než se obrátil k Monroovi. "Stejně jako tvůj otec."

A pak už skočil do vzduchu měníc se do formy vlka.

Tlustý chomáč srsti, drápy a tesáky. Viděla jsem, jak uhodil Monroa a jak se jeho čelisti semkly kolem krku neozbrojeného muže chvíli předtím, než jsem se vrátila zpět.



Ren se na mě nedíval, když nepřetržitě vykládal změťvzpomínek. "Když položil na zem meče, myslel jsem, že je blázen. Možná sebevrah. Ale něco bylo na jeho pachu. Něco povědomého, jako bych to znal.

Sledovala jsem ho, jak se snaží mluvit. "To, co řekl Emile… nejdřív jsem to nechtěl chápat. Dokud nezačal Monroe krvácet. Pach jeho krve. Věděl jsem, že je tam nějaká spojitost."

"Miloval tvou matku,"Mé slzy byly tak horké, že bych přísahala, že mi spálí tváře.

"Snažil se jí pomoct utéct. Skupina Baneů se chtěla vzbouřit."

"Když jsem měl jeden rok,"řekl.

"Ano."

Ren se posadil na postel s tváří v dlaních.

"Monroe ti nechal dopis,"klekla jsem si k němu. "Chtěl, abychom tě přivedli zpět."

"Na tom teď nesejde,"řekl Ren.

"Jak to můžeš říct?"

Zvedl tvář.Rozedraný výraz v jeho obličeji mi připadal jako drápy v mé hrudi.

"Kam bych měl patřit, Callo? V tomto světě nemám místo. I když se moje matka snažila a můj otec tu byl. Oba jsou pryč. Mrtví. Zemřeli, protože to do tohoto života patřilo. Není tu nic, co by mě spojovalo s Hledači. Byl bych pro ně jen nepřítel."

Chápala jsem jeho pocity až příliš dobře. Oba jsme toho tolik ztratili. Naše smečka byla roztrhána na kusy. Naše rodiny rozbité. Ale ještě tu pořád byla naděje. Hledači se osvědčili, když jsme bojovali bok po boku. Nebyli tak rozdílní od Ochránců.Byli jsme všichni bojovníci a všichni jsme za sebe prolívali krev. Z nepřátel se stali přátelé a vlci mohli najít u Hledačů nový domov.

V to jsem věřila, ale potřebovala jsem, aby v to věřil i Ren.

Popadla jsem ho za ruce a zmáčkla mu prsty. "Máš spojení s Hledači."

"Cože?"byl překvapen mými prchlivými slovy.

"Monroe má dceru," řekla jsem. "Jmenuje se Ariadne."
"On má dceru?"zeptal se Ren.

"Máš sestru. Poloviční sestru."

"Kdo je její matka?"byl jako přikovaný, příval emocí závodil s jeho očima.

"Žena, co Monroovi pomohla z jeho smutku po Corinne,"řekla jsem. Ale matka Adne je taky mrtvá.

Sklonila jsem hlavu a přemýšlela kolik lidí válka zničí. Odsunula jsem smutek pryč a snažila se soustředit na Rena. "Je o dva roky mladší než my. A je důvod, proč jsem tu."

"Ona je důvod,"řekl.

"Ano,"řekla jsem a zamračila se tak jako on. "Měli bychom jít."

"Ty bys měla jít,"zamumlal. "Chtějí Shaye tebe. Dokonce i když mám sestru, nezapadnu do této rovnice."

Jeho slova byla jako políček do tváře.

"To nestačí,"podíval se na mě smutně. "Je Hledač. Já jsem Ochránce. Co jsem bez své smečky?"

Žaludek se mi sevřel. Jak často jsem se ptala na tuto otázku sebe? Smečka byla podstatou alfa vůdce. Měli jsme ji vést, spojit naše členy smečky. Pokud je tohle pryč, život ztrácí význam.

Jeho oči směřovaly ke mně. "Co chceš?"

"Cože?"zírala jsem na něj.

"Můžeš mi dát nějaký důvod, abych šel s tebou?"

"Už jsem ti dala,"chvěla jsem se, jak jeho slova všechno potápěla.

"Ne,"řekl a naklonil se nade mě. "Dalas mi důvod, ale ne tvůj důvod."

"Ale-"má slova byla tichá a nejistá.

Jeho prsty přejížděly po drahách mých slz. Jednalo se o lehký dotek, sotva se otíral o mou kůži. Ale byl to pocit jakoby se mojí kůží vzájemně honily plameny.

"Dej mi důvod, Callo,"zašeptal.

Dívala jsem se na něj. Krev zařvala v uších. Mé žíly byly v jednom ohni. V mé mysli nebylo pochyb, o co žádá. Ale nemohla jsem mu dát to, co chce.

Jeho oči byly plné bolesti, bolesti, o které si myslel, že je jediný balzám.

"Rene,"zašeptala jsem. "Chci-"

A pak jsem se nad něj naklonila, moje ostříhané vlasy mu přejely po tváři, když jsem se sklonila, abych ho políbila. Naše rty se setkaly a já si připadala, jako bych se potápěla do zapomnění. Polibkem rostla hloubka, bezprostřednost a hlad. Zvedl mě a já obtočila nohy kolem jeho pasu, aby bylo moje tělo proti jeho. Naše polibky byly tak plné touhy, tak dlouho, tak zuřivě, že jsem sotva lapala po dechu. Položil mě na postel. Naši postel. Jeho ruce mi klouzali pod tričkem, hladil mě po břiše nahoru, odsouval mi podprsenku.

Zasténala jsem a kousla ho do rtu libujíc si v tom, že je celou vahou na mně a naše těla se začala společně pohybovat. S každým jeho dotykem prstů jakoby moje kůže ožila, praskla pod náporem zápasu. Spálil strach. Spálil smutek. Spálil ztráty.

Slyšela jsem svůj vlastní výkřik rozkoše, když jeho ústa absolvovala tu samou cestu jako jeho ruka a já se snažila tváří v tvář čelit vyprahlému pocitu.

Tohle jsem neměla dělat. Tohle nemůžu dělat.

Moje mysl se zapotácela, když se my vynořila představa Shaye. To on byl tím, kdo pro měotevřel tento svět. Jeho ruce a tělo poprvé poslali moji duši do ohně. Chtěla jsem ho tak moc v té chvíli, když jsem si byla jistá, že jen je ztracen v cestě Strážců, tak jsem utopila svůj smutek v touze po Shayovi.

Ale co když si Ren nevybral? Co když jsem ho opustila příliš brzy? Co když měl Monroe pravdu?

Když jsem se dřív takto setkávala s Renem, byla jsem omezena pravidly Strážců a vždy jsem měla strach, aby ve mně nevzbudil vášeň.

Milovala jsem Shaye. O tom nebylo pochyb. Ale nemohla jsem popřít silnou reakci na to, že mě Ren chce. Přemýšlela jsem, jestli je to pouto mezi námi, co nelze zlomit, kované z naší minulosti, která se zrodila z bolestného života jako Ochránci. Bylo to silnější, než nová láska, co se objevila mezi mnou a Shayem?

Ren mi rukou vklouzl mezi stehna a já se zachvěla. Mé tělo vědělo, co přijde a křičelo, že chce víc. Kdybych měla nějaké ponětí, že Shaye by tohle udusilo, ihned bych to smetla. Po té noci v zahradě se Shayem, kdy jsem poprvé ochutnala tajemství milencůjsem byla hladová vědět, jak dokáže Ren probudit mé tělo. A já přemýšlela, jestli je mu příjemné nějakým způsobem odnášet ty hrůzy, kterými se zabýval kvůli mně.Jeho doteky mě stahovaly zpět do minulosti, kdy jsme byli spolu, jak to bylo, jak vždy mělo být. Tam, kde moje matka žila a můj bratr nebyl zlomený.

Jeho rty byly zase na mých. Propletla jsem své prsty do jeho tmavých vlasů.

"Miluji tě,"zamumlal při krátkém přerušení polibku. "Vždycky jsem tě miloval."

Mé srdce poskočilo."Já-"

Bylo to jako by tam byl Shaye a šeptal mi do ucha.

Milovalas ho.

Ano.

Ale ne tím způsobem, jako miluješ mě.

Miluji tě.

Tahle slova bych vždycky řekla jen Shayovi. A nechtěla jsem, aby to tohle změnilo.

Co to sakra dělám? Milovala jsem Rena, pořád ho miluju. Ale toto místo, tito intimní duchové, kteří mě držely v této místnosti na posteli šumící minulými sliby a ukradenými sny, nic z toho teď nebyl můj život.

Přetrvávají zde nezávisle na mých pocitech se snaží zabránit útěku od osudu, co jsme si pro sebe nevybrali.

Můj puls běžel o závod. Ren mě znovu políbil, ale já se cítila, jako bych byla v náruči ducha, co mě pronásleduje a ne milence, co jsem chtěla.

"Počkej,"zašeptala jsem. "Počkej prosím."

"Ne,"řekl s pohybujícími ústy na mém krku. "Nedělej to, Callo. Nesnaž se odsud odejít. Jen buď tady. Se mnou."

On to neviděl? Tam nebylo tady.Tohle místo bylo jen nic plné smutku a - pokud budeme otálet - tak i smrtí.

"Rene,"řekla jsem tlačíc na něj jemně, ale pevně. Začínala jsem propadat panice, ale nechtěla jsem to nechat znát. Každé slovo, každý krok musel být vybrán s maximální péčí. Kdybych řekla něco špatně, mohl by Ren běžet zpátky ke Strážcům. I kdyžjsem nemohla být s ním tím způsobem, jak to chtěl, ne tady, ne teď - možná nikdy - pořád jsem ho nechtěla ztratit.

"Není to bezpečné."

"Co?" Narovnal se zamrkajíc na mě. "Ach ano, samozřejmě. Podívej Callo, omlouvám se za ty ostatní dívky. Vím, že je to třeba pro tebe divné a nebylo to fér, ale přísahám ti, že jsem byl vždy opatrný. Jsem úplně zdravý. Je to bezpečné."

Zírala jsem na něj a pak propukla v smích.

"Nelžu,"podíval se lehce zraněn mým výbuchem.

"Ne,"řekla jsem a snažila se popadnout dech. "Věřím ti."

"Dobře,"usmál se a naklonil se k dalšímu polibku. Ale já se odsunula. Kdyby mě znovu zaskočila vášeň jako předtím, Ren by mě měl znovu v pasti. Tohle místo bylo nebezpečné pro oba z nás.

"Ne,"řekla jsem znovu. "Myslela jsem, že to není bezpečné, protože lidé, co postavili tento dům mě chtějí mrtvou. Využíváme času, který nemáme. Musíme jít."

"Ještě ne,"natáhl se po mně. "Nejsme v nebezpečí. Nikdo tu není. Nikdy."

Jeho slova měroztřásla, když jsem se zamyslela, kolikrát sem Ren přišel. Jak často musel být spíš vlk samotář než Alfa smečky?

"Ano, už,"vyhnula jsem se jeho ruce. "Venku čeká Adne. Tvoje sestra."

Renův výraz se změnil, touha a zklamání se měnili na úžas.

"Moje sestra,"zamumlal. V duchu jsem si poznamenala jeho reakce, což bych mohla později potřebovat. Renovy alfa instinkty - jeho touha po mně - by mohly být odkloněny k Adne. Byla rodina, kterou skutečně potřeboval. Byla jediným spojením z minulosti, co mu nabízelo spásu za Emilovu brutalitu. Od bolesti toho, že se dozvěděl, že jeho matka byla zabita Strážci a že nikdy nepoznal svého skutečného otce.

"Můžeme o tom mluvit, až budeme zpět na Akademii." Spěšně jsem si upravila oblečení a snažila se ignorovat pocit viny, co se na mě řítil. Řítil se na mě z obou stran. Nevěděla jsem, co říct Renovi jakmile jsme se dostaneme z Vailu a nevěděla jsem, co říct Shayovi o tom, co se tady stalo. Moje vlastní pocity byly pomíchaný chaos, který se zdálo nemožné rozmotat.

"Z toho se nevyvlečeš,"zavrčel, stáhl mě pod sebe. "Nenechám tě. Už ne."

"Já vím,"řekla jsem a nebránila se, když mě políbil, přemýšlela jsem, jak hlubokou díru do sebe kopu. Ale neřekla jsem nic proti Renovým nadějím v obavě, že by to změnilo jeho názor jít se mnou. Nemohla jsem to dopustit.

"Dobře."

Přes polibek jsem cítila úsměv.

Opustili jsme ložnici a spěchali dolů po schodech. Když jsme dorazili k vstupním dveřím, zarazil se a prohlédl si své okolí.

"Je toškoda," řekl. "Je to opravdu pěkný dům."
"Jsou důležitější věci v životěnež dům,"řekla jsem a sáhla po klice.

Položil ruku na mou.

"Je tu ještě jedna věc, kterou ti musím říct před tím, než půjdeme,"řekl.

"Co?"zeptala jsem se netrpělivým hlasem, chtěla jsem do bezpečí, pryč od duchů svůdnosti, co přetrvávali ještě tady.

Sklonil se a rty se dotkl mé tváře, když jsem otvírala dveře. "Líbí se mi tvé vlasy."




Překlad od thesecretcircle-fan.blog.cz

Smečka 3 kapitola první (1) část 1.

25. června 2012 v 20:51 | Arwen |  Smečka (Smečka #3) - Andrea Cremer

Kapitola první



Slyšela jsem každý těžký úder mého srdce. Ten zvuk byl jako kdyby vystupoval mými žilami ven z těla napříč prázdným vesmírem mezi třpytivým portálem a temným domem.

Byl tady, o tom jsem nepochybovala. Ačkoliv jsem jej neviděla ani necítila nejmenší náznak jeho tepla, vůně, věděla jsem, že tu je.

Čekající na mě. Ale proč? Proč šel Ren na tohle opuštěné místo? Můj pohled cestoval za stíny, co vířily jako mraky klouzající kolem měsíce, tolik mi připomínající přízraky. Zírala jsem na nebe, takže jsem se nedívala na domy nebo na stavební kostru těch nedokončených. Čas se tu zastavil.

Horský svah, co byl očištěn od stromů pro uličku domů v kruhu, šeptal nedotknutelnou minulostí. Rozléhající se území smečky Haldis - nebo to, co se mohlo stát územím smečky Haldis - leželo přede mnou, vybudováno speciálně pro Renovu a moji smečku, co jsme měli vést. Doupě naší smečky. Náš domov.

Otočila jsem se k Adne snažící se schovat moje třpytění. "Zůstaň z dohledu. Uslyšíš mě, pokud nastane problém, a pokud budu přibíhat, bude lepší, když rychle otevřeš dveře. Nezávisle na tom, co bude, nechoď pro mě."

"Platí,"řekla už stojící směrem k lesu. "Děkuji, Callo."

Přikývla jsem, než jsem se převtělila ve vlka. Adne mizela ve stínech.

Když jsem se spokojila s tím, že ji nikdo nebude moci odhalit, začala jsem se přikrádat k domu. Okno bylo temné, konstrukce v klidu. Na první pohled to vypadalo prázdné, ale já věděla, že není.

Sklonila jsem svůj čenich, abych otestovala vzduch. Přišli jsme ze základny proti větru, takže mé smysly byly bezbranné. Nebudu schopná zachytit vůni někoho schovaného za rouškou tmy, dokud nebudu skoro před ním. Mé uši zastříhaly dozadu a dopředu ostražité na jakýkoliv náznak života. Nic tu nebylo. Žádní králíci pátrající pod porostem, ani noční ptáci nepoletovali na obloze. Tohle místo nebylo jen opuštěné, zdálo se prokleté, jakoby se nikdo neodvážil vkročit za vymýcené hranice.

Nahodila jsem tempo překonávajíc hranici k domu, přeskakovala jsem závěje, mé drápy škrábaly o zmrzlé říčky na chodníku.

Když jsem dorazila na přední schody, zastavila jsem se, abych očichala zem. Mé oči sledovaly čerstvé otisky tlap, vyznačující dráhu, jak někdo šplhal po schodech. Renův pach byl ostrý, nový. Dorazil sem jen o něco dříve než my. Pomalu jsem se přesunula na verandu a změnila podobu, abych otevřela dveře. Opatrně jsem zatáhla za kliku.

Dům nebyl zamčený. Nechala jsem dveře, aby se otevřely. Mírně zaskřípaly, ale nic jiného. Vklouzla jsem dovnitř, zavřela dveře a zastrčila mrtvou zástrčku. Pokud by sem někdo přišel po mně, chtěla jsem varování jejich příchodu.

Změnila jsem se zpět do formy vlka, přesunula se do haly sledovala Renův pach vedoucí po schodišti. Snažila jsem se nekrčit, když jsem minula vchod do jídelny. Krásný dubový stůl, pravděpodobně starožitný, byl obklopen židlemi. Čtyři na každé straně, jedna v čele a jedna naproti. Deset. Bylo až moc snadné představit si u něj jíst. Naše smečka spolu, smějící se, škádlící, s tím, že někam patříme.

Pomalu jsem vylezla po schodech přející si, aby mé drápy nenadělaly hluk na tvrdém dřevě. Když jsem dorazila do druhého patra, zastavila jsem se a poslouchala. Dům odpovídal jen tichem.

Stále jsem sledovala Renův pach šířící se domem, minula jsem tři ložnice a koupelnu, než jsem se dostala ke dveřím na konci chodby. Mé srdce bušilo o můj hrudní koš, když jsem vstupovala do velitelny.

Jen pár kroků a zastavila jsem se. Chomáče měsíčního světla se kroutili místností, osvětlovaly nádhernou postel s hromadou saténových polštářů a žakarovými nebesy, co se mohla chlubit dlouhými ebenovými podpěrami v každém rohu. Na přilehlé stěně zrcadlo marnosti a gauč stál před postelí.

Renova vůně byla všude. Pach přetrvával v letitém dřevu, mezi chladnou podzimní oblohou, příjemně hořel v provětrané kůži, svůdně v santalovém dřevě. Zavřela jsem oči, nechala jeho vůni, aby mě zalila a naplnila vzpomínkami. Chvíli to trvalo, než jsem setřásla okouzlení pryč, jak jsem posílala minulost dál snažící se soustředit na přítomnost.

Filtrované světlo z vnějších oken osvítilo uhnízdění pod nimi. Zkroucený pod okny, částečně
zahalený stínem, byl Ren. Ležel nehybně, hlavu položenou na jeho tlapky. A zíral na mě.

Zůstali jsme jako přimražení, hleděli jsme jeden na druhého, což se zdálo jako věčnost. Konečně jsem udělala první krok. Jeho zvednutá hlava nabírala obrysy. Slyšela jsem, jak mírně vrčí. Zastavila jsem se bojující s instinktem zavrčet na něj.

Postavil se, stále vrčel a začal pod oknem přecházet sem a tam. Udělala jsem další krok vpřed. Jeho tesáky se zablýskaly, jak vyštěkl varování. Sklonila jsem hlavu nechtějíc další známky agrese. Na tom nezáleželo.

Ren se na mě vrhl a srazil mě na bok. Vyjekla jsem, jak jsem uklouzla na dřevěné podlaze. Jeho čelisti prudce chňaply těsně nad mé rameno, když jsem se odvalila. Vyškrábala jsem se na nohy a uhýbala, když se na mě vrhl znovu. Cítila jsem jeho teplý dech a jeho tesáky vyrážející proti mému boku. Já se otočila, postavila se před něj připravujíc se na svůj další útok.

Vyrazil potřetí, ale když jeho tesáky neřezaly mé tělo, uvědomila jsem si, co se děje. Ren na mě nechtěl útočit. Jen se mě snaží zastrašit. Srovnávajíc si ramena jsem na něj vyštěkla Stop!

Setkala jsem se s jeho tmavýma očima, co byly v jednom ohni.

Proč se mnou nebojuješ? Vycenil zuby.

Sledovala jsem ho, když jsme kolem sebe kráčeli v malém kruhu. Nepřišla jsem bojovat.

Tentokrát když se na mě vrhl, jsem se ani nepohnula. Jeho tlama byla kus ode mě a vrčel, ale já se ani nehla.

Neměla bys být tu, pokud nejsi připravena na boj.

Jsem vždy připravena k boji, ukázala jsem mu své vlastní zuby. Ale to neznamená, že chci.

Jeho dunivé vrčení pomalu vybledlo. Odvrátil se ode mě a přešel zpátky k oknu, kde zůstal civět na oblohu.

Neměla bys tu být.

Já vím. Přesunula jsem se k němu. Ani ty bys neměl.

Když stočil tvář ke mně, vzala jsem na sebe lidskou podobu.
Vlk v barvě uhlí zamrkal a najednou přede mnou stál Ren shlížejíc mi do tváře.

"Proč jsi tu?"

"Mohla bych se tě ptát na to samé." Kousla jsem se do rtu. Skutečnost, že strávil hodiny v domě vybudovaném pro nás nebyl ten důvod, proč jsem přišla. Ale bylo těžké poslat tyto myšlenky pryč. Stát v této místnosti, na této hoře, v tomto domě, všechno se to zdálo jako o nás. Sotva jsem pamatovala na svět tam venku. Hledače. Válku.

Jeho oči zablýskaly, ale pak se stáhly.

"Je to dobré místo, kde být sám."

"Omlouvám se,"řekla jsem. Slova v mém krku byla jako led.

"Za co vlastně?" Jeho úsměv byl ostrý jako břitva, a to mě děsilo.

"Za všechno." Nemohla jsem se na něj dívat, tak jsem procházela místností, nedívala se na nic konkrétního, procházela jsem mezi nábytkem s prázdnými zásuvkami.

"Za všechno,"zopakoval.

Byla jsem na druhé straně místnosti, stojící na druhé straně postele, když jsem se otočila zírajíc na něj.

"Rene, přišla jsem ti pomoct. Nemusí to být takhle."

"Nemusí?"

"Nemusíš tu zůstávat."

"Proč bych měl odejít?"řekl. "Tohle je můj domov." Jeho prsty přejížděly po saténu ložního prádla. "Náš domov."

"Ne to není,"chytila jsem jeden ze sloupků postele. "Nevybrali jsme si to; to oni nám to tak vybrali."

"To ty sis to nevybrala." Přešel na druhou stranu postele.

"Myslel jsem, že bychom měli dobrý život."
"Možná."Zaryla jsem nehty do laku dřeva. "Ale nebyla by to opravdová volba. I když to mohlo být dobré."

"Nikdy jsi to nechtěla. Že?"zaťal ruce v pěst.

"Nevím." Mé srdce bylo příliš rychle. "Nikdy jsem se sama sebe neptala, co jsem chtěla."

"Tak proč jsi utekla?"

"Ty víš proč,"řekla jsem tiše.

"Pro něj,"zavrčel a hodil polštář pokojem. Ucouvla jsem nutíc můj hlas zůstat klidný.

"To není tak jednoduché,"řekla jsem. V okamžiku, kdy zmínil Shay, se ve mně něco začalo míchat. Stále jsem se cítila smutná, ale silnější.

Shay nezměnil jen mou životní cestu. Změnil mě. Pomohl mi vybojovat mé pravé já. Teď byla řada na mě pomoci Renovi k tomu samému.

"Je to tak?"díval se na mě.

"Byl bys schopný ho zabít?"zeptala jsem se zachycujíc Renův pohled. "Tak bys chtěl začít nový život se mnou?"

Část mě nechtěla znát odpověď. Opravdu by chtěl Shaye mrtvého? Pokud jsem se v Renovi mýlila, přijít sem byla hrozná chyba. Museli bychom bojovat a já bych ho musela zabít. Nebo by on musel zabít mě.

Odhalil ostré špičáky a pak se na mě podíval. "Samozřejmě, že ne."

Pomalu jsem přecházela okolo postele. "To je jediný život, jaký by nám nabídli. Zabíjení lidí, co potřebují pomoc."

Stále na mě koukal kamenným pohledem.

"Strážci jsou naši nepřátelé, Rene,"řekla jsem. "Bojovali jsme na špatné straně války."

"Jak si můžeš být tak jistá?"

"Teď znám Hledače."řekla jsem. "Důvěřuju jim. Pomohli mi zachránit naši smečku."

Jeho úsměv byl krutý. "Některé z nich."

"Ostatní si vybrali."

"A já ne?"Jeho oči byly obsidiánově černé, plné hněvu. Ale nemyslela jsem si, že by ten vztek směřoval ke mně.

Když jsem krátce zavřela oči nemohoucí v lítosti přijmout Renův pohled, byla jsem zpátky ve Vailu, v cele pod Edenem, vybavila jsem si Renův hlas plný zoufalství a svůj vlastní strach.

"Říkali, že budu muset."

"Muset co?"

"Zlomit tě."

Zachvěla jsem se, když kolem mě proběhla vzpomínka, jak jsem narazila do zdi a ochutnala krev v ústech. Když jsem se přinutila vrátit se zpět do pokoje, zachytila jsem Renův trochu pobledlý výraz a já věděla, že jeho mysl byla na stejném místě.

Polkla jsem a sevřela ruce, aby se nemohly třást.

"Doufám, žes to neudělal."

Neodpověděl, ale podíval se na mě.

"Nevěřím, že bys mi chtěl ublížit,"řekla jsem. "A nemyslím, že bys měl, i když Monroe-''

Má slova vyschla v krku. To byla pravda, ale to nezahánělo tu vzpomínku. Hrůza těch okamžiků byla vyryta v mých kostech.

"Neměl bych,"zašeptal Ren.

Přikývla jsem, ačkoliv jsem si nebyla jistá, že tomu věřím. Teď záleželo na tom dostat ho pryč ze světa, který zkroutil někdo, kdo by mu ublížil. Začal zvedat ruku jako by mě chtěl pohladit po tváři, ale pak ji nechal klesnout zpět na svou stranu.

"Hledači tě poslali mě najít?"

"Tak nějak."

Jeho obočí vystřelilo vzhůru.
"Monroe tě chtěl najít," řekla jsem.
Ren zaťal zuby. "Ten muž, co ho můj - co ho Emile zabil."

Všimla jsem si, jak se zastavil. Nechtěl nazývat Emila svým otcem.

"Rene." Natáhla jsem se a vzala ho za ruku. "Víš to?"

Prsty sevřel ty moje. "Je to pravda? Že Emile zabil moji matku?"

Přikývla jsem, cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí.

Vztáhl ruku pryč, vjel si prsty do svých tmavých vlasů kolem spánků a jeho ramena se začala otřásat.

"Je mi to moc líto."

"Ten muž." Renovi se zlomil hlas. "Ten muž, Monroe. Je to můj

skutečný otec, že? "

Novinky v roce 2012

25. června 2012 v 17:37 | Arwen |  Novinky
Ahoj lidičky,
tady máte jen jen pár knížek, které by měli vyjít v tomto roce a na které se strašně těším (a vy možná taky tak jsem to sem dala).


Bloodlines 2,Zlatá lilie- vyjde v listopadu 2012


Škola noci 9 Předurčená- vyjde 31. srpen 2012 (ale pokuď se vám nechce čekat-tak jako mě-tak jděte na http://fantasychylacky-blog.blog.cz/)


Andělé 4, Úvod- vyjde 1. prosinec 2012 (musím říct, že mají opravdu hezké obálky-teda, když nepočítam vytržení, protože to se jim moc nepovedlo)


Vzkříšená za úsvitu- vyjde 20. července 2012



Sukuba 4 -Žár-vyjde 5. 9. 2012


Bohové Olympu 2-Neptunův syn-vyjde 17. září 2012

Největší obrázek výrobku Bohové Olympu – Neptunův syn

Křídla (Křídla 1) - Aprilynne Pike: Ukázka kapitola 1

25. června 2012 v 14:20 | Arwen |  Ukázky z knih


Kapitola 1

VESELÝ RYTMUS LAURELINÝCH KROKŮ NIJAK NEODRÁŽEL JEJÍ špatnou náladu. Procházela chodbami střední školy Del
Norte High a všichni ji zvědavě pozorovali.
Ještě jednou si zkontrolovala rozvrh, našla učebnu biologie a honem si šla zabrat místo u okna. Když už musela být uvnitř, chtěla alespoň vidět ven. Zbytek třídy se zaplňovat pomalu. Jeden kluk se na ni cestou do přední části učebny usmál a Laurel se pokusila jeho úsměv opětovat. Doufala, že z toho nevyšel jen úšklebek.
Učitel byl vysoký a štíhlý a představil se jako pan James. Začal rozdávat učebnice. Začátek knihy se nezdál být nijak neobvyklý - rozdělení rostlin a zvířat, to Laurel znala - a dál se učebnice zabývala základy lidské anatomie. Asi od osmdesáte strany jako by učebnice začala připomínat cizí jazyk. Laurel si v duchu povzdychla. Tohle pololetí bude pěkně dlouhé.

Křídla (Křídla 1) - Aprilynne Pike: Ukázka kapitola 2

25. června 2012 v 14:20 | Arwen |  Ukázky z knih


Kapitola 2


ZVONEK OHLÁSIL KONEC HODINY BIOLOGIE A LAUREL RYCHLE vrazila nenáviděnou učebnici co nejhlouběji do batohu.
"Tak jaký byl druhý den?"
Laurel vzhlédla. Z druhé strany stolu seděl David čelem k opěradlu židle. "Šlo to." Aspoň když se na začátku hodin zapisovala docházka, pokaždé zaregistrovala své jméno hned napoprvé.
"Můžeme jít?"
Laurel se pokusila o úsměv, ale pusa ji moc neposlouchala. Když včera souhlasila s tím, že se k Davidovi a jeho kamarádům připojím na oběd, připadalo jí to jako dobrý nápad. Teď ji však pořádně znervózňovala představa, že se má seznámit s celou skupinou úplně cizích lidí. "Jo," odpověděla, ale sama dobře slyšela nepřesvědčivý tón svého hlasu.
"Jseš si jistá? Jestli nechceš, nemusíš"
"Ne, jsem si jistá,"rychle odvětila Laurel. "Jen si vezmu věci." Pomalu si balila sešit a propisky. Když jednu z nich shodila na zem, David se pro ni sehnul a podal ji Laurel. Chytila tužku, David ji ale nepustil, dokud se na něj nepodívala. "Oni nekoušou," prohlásil vážně. "Česný slovo"
Veškerý rozhovor cestou obstaral David, a než došli do jídelny, probral všechno možné. Zamával na skupinku usazenou u jednoho z dlouhých úzkých stolů. "Pojď," řekl a položil jí ruku na bedra.
Pro Laurel byl jeho dotyk dost nezvyklý, ale zároveň překvapivě uklidňující. David ji vedl uličkou plnou studentů, jakmile však došli ke správnému stolu, ruku odtáhl.

Zlodějka duší (Paranormálové 1) - Kiersten White: Ukázka kapitola 1 a 2

25. června 2012 v 13:46 | Arwen |  Ukázky z knih
1. a 2. kapitola z prvního dílu Paranormálové.



Kapitola 1: OCH, KOUSNI MĚ

"Moment − ty jsi − Ty jsi zrovna zívla!" Upírovy paže zdvižené nad hlavou v klasické drákulovské pozici mu klesly k bokům. Zatáhl své mimořádně velké bílé špičáky za rty. "Cože, bezprostředně hrozící smrt pro tebe není dost vzrušující?"
"Á, přestaň se špulit. Ale vážně, co ty vlasy vyrůstající do čela? Ta bledá kůže? Ta černá čapka? Kde jsi vlastně tuhle věc sehnal, v půjčovně kostýmů?"
Vztyčil se do plné výše a ledově na mě shlédl dolů. "Vysaju ti život z toho tvého hezkého bílého krčku."
Vzdychla jsem. Nesnáším, když mě pošlou zneškodnit upíry. Oni si totiž myslí, že jsou tak uhlazení. Ono jim nestačí, že vás vraždí a požírají jako zombie. Ne, oni k tomu chtějí ještě být úžasně sexy. A věřte mi: upíři? Ne. Sexy. Chci jako říct, že ano, jejich krycí kouzlo může být hodně svůdné, ale co ta vysušená mrtvolná těla probleskující pod povrchem? Není na nich nic přitažlivého. I když uznávám, že to nevidí taky všichni ostatní.

Zbohem Anglie, vítej ČR

17. června 2012 v 17:43 | Arwen |  Moje maličkost
Ahoj lidičky,
asi tak před třemi hodinami jsme s autobusem překročili hranice ČR a tím pádem mám zase zpátky svůj počítač. Pro ty, které to zajímá tam bylo nádherně (i když pořád pršelo). Pořídila jsem (podle mě) spousty celkem ucházejících fotek, takže jsem se rozhodla si z nich udělat vzpomýnkové video, které sem pak později dám (, když budete chtít). Velké mínus tomuhle výletu, ale přidalo, když jsem v půli cesty domů (ČR) zjistila, že jsem si u své hostící rodiny zapomněla mobil, takže budu bez něho muset aspoň týden vydržet (!!!bože já to nezvládnu!!!), ale aspoň, že je pořád naživu Smějící se. To je pro zatím vše mějte se hezky a jestli někdy pojedete do Anglie nezapomeňte si vzít deštník (hoděj se i dva).

Viva Anglie!!!

14. června 2012 v 20:20 | Arwen |  Moje maličkost
Ahoj lidičky,
celý týden teď nebudu přidávat žádné články (což neplatí pro vás.U vás bych ocenila sem tam nějaký komentář.), protože jedu do Anglie. Hrozně se těším a už balím kufry. Konečně nějaký oddych. Tak se nebojte, že jsem se rozhodla nic nepřidávat. Můžete očekávat, že hned jak přijedu tak vám sem hodím několik dalších e-knih. A abych to vybírání měla aspoň o něco lehčí bych uvítala vaše návrhy knih. Smějící se


Pád kapitola 3

8. června 2012 v 22:28 | Arwen |  Pád (Andělé #1) - Lauren Kate

3. kapitola

PŘIBLIŽUJÍCÍ SE TEMNOTA

Luce zatočila dolů do zatuchlé místnosti, která vedla k jejímu pokoji. Vlekla červenou Camp Gurid tašku s popruhem, pod kterou se lámala v kolenou. Stěny tu byly barvy zaprášené tabule-a celé místo bylo až podivně tiché, až na příšerné hučení zářivky, visící z vodou potřísněného, kazetového stropu.
Luce byla překvapená, že vidí tolik zavřených dveří. Když byla na Doveru, vždycky si přála víc soukromí. Na celé koleji se celý den rozléhala hudba z různých párty. Nemohli jste jít do svého pokoje, abyste nezakoply o dívky, které seděly na schodech se zkříženýma nohama a ve stejných džínách nebo abyste nenarazili na líbající se pár, opírající se o zeď.
Ale na Sword&Cross ... dobře, třeba už začínají pracovat na své třiceti stránkové eseji ... tu byla mnohem uzavřenější společnost lidí.
Mimochodem, zavřené dveře jim nezabraňovali v tom, aby viděli. Pokud byly studenti této školy dost vynalézaví na to, aby mohli porušit pravidla jejich oblékání, co se týkalo personalizace jejich pokojů, byli geniální. Když totiž prošla Luce kolem jedněch korálkových dveří, dalším pohybem spustila uvítací tón, který ji povzbuzoval slovy "Jdi do pekla." když kolem nich prošla.
Zastavila se v přední části budovy u jediných holých dveří. Pokoj 63. Domov, hořký domov. Šmátrala po klíčích v přední kapse batohu. Pak se zhluboka nadechla a otevřela dveře do své cely.
Nebylo to tak hrozné. Nebo to spíš nebylo tak hrozné, jak čekala. Bylo tam docela velké okno, které bylo otevřené, takže byla místnost plná čerstvého nočního vzduchu. Když se podívala oknem ven, zjistila, že výhled z jejího okna osvětlený měsíční září, byl docela zajímavý, kromě hřbitova, který ležel hned za její kolejí. Měla tam malou skříň, malé umyvadlo a stůl, na kterém mohla pracovat. Nejsmutnější věc, kterou viděla v pokoji, byl její odraz v zrcadle, které bylo za dveřmi.
Rychle odvrátila pohled. Věděla moc dobře, co by ve svém odrazu viděla. Její pobledlou a unavenou tvář. Její oříškové oči poznamenané stresem. Její vlasy vypadaly, jako srst jejich rodinného hysterického pudla po dešti. Svetr Penn na ní vysel jako pytel. Třásla se. Její odpolední vyučování nebylo o moc lepší, než ráno. Hlavně díky tomu, že se její největší strach stal skutečností: Celá škola jí začala říkat Sekaná. A bohužel, stejně jako její jmenovec to vypadalo, že se jí přezdívka bude držet.
Chtěla si vybalit a udělat si z pokoje 63 její vlastní místo, kam by mohla jít, kdyby potřebovala někam utéct a cítit se v pohodě. Ale dřív, než se dostala k vybalení tašky, zhroutila se poraženě na holou postel. Cítila se tak daleko od domova. A to to domů trvalo jen dvacet minut jízdy autem-od rezavé kované brány, která sloužila jako vchod do Sword&Cross k nabíleným zadním dveřím jejich domu. Stejně to ale mohlo trvat třeba dvacet dva let.
Když dnes ráno s rodiči tiše projížděli čtvrtí, všechno vypadalo skoro stejně: ospalé jižní městské předměstí. Jenže pak cesta pokračovala směrem k hrázi a pak k pobřeží. Terén se stal víc a víc bažinatý. Vlna mangrovníkových stromů označoval vstup do mokřadů, ale i ty se brzy začaly zmenšovat. Posledních deset kilometrů cesty k téhle škole bylo v žalostném stavu. Šedavě hnědá, nevýrazná a opuštěná. Doma v Thunderbolt vždycky lidé vtipkovali o podivném nezapomenutelném, hnilobném smradu tady: Věděli jsme, že jsi byl v močálech, hned jak tvoje auto začalo páchnout jako bahno.
I když Luce vyrostla v Thunderboltu, nikdy nebyla obeznámena s dalekou krajinou kraje na východ od nich. Jako dítě vždycky předpokládala, že to bylo proto, že nebyl žádný důvod tam jezdit. U ní doma na západní straně bylo soustu obchodů, škol a každý to věděl. Na východní straně to bylo méně rozvinuté. To bylo všechno.
Chyběli jí rodiče. Strčili jí vzkaz na trička v horní části tašky.
Milujeme tě! Priceovi to nikdy nevzdávají!
Chyběla jí její ložnice, z které měla výhled na rajčatovou vinici svého táty. Už zmeškala nejméně deset skoro neviditelných zpráv od Callie. Chyběl jí Trevor ...
Možná že to nebylo přesně to, co jí chybělo. To co jí chybělo, byl způsob života, který začala žít, když poprvé začala mluvit s Trevorem. Myslet na někoho, než usne a čmárat si něčí jméno do sešitů. Pravda byla taková, že Luce a Trevor nikdy neměli šanci se navzájem dobře poznat. Na mysl jí vytanul obraz, kdy se tajně utrhla od Callie a šla za ním na fotbalové hřiště mezi tím, když dělal kliky. Mluvil s Luce asi patnáct sekund ... o tom jak dělá kliky. A jediný den, kdy si spolu vyšli, ani nebylo skutečné rande. Jen ukradená hodina, když si ji vytáhl pryč od ostatních. Hodina, které bude litovat po zbytek života.
Začalo to nevinně. Jen dva lidé, kteří jdou spolu na procházku k jezeru. Netrvalo to dlouho a Luce začala cítit, jak jí nad hlavou číhají stíny. Pak se rty Trevora dotkly těch jejích. Přes její tělo přejela vlna tepla a pak se jeho oči s hrůzou obrátily do jeho hlavy ... pár vteřin na to věděla jen to, že se jeho tělo zmítalo v plamenech.
Luce se převalila a zabořila si tvář do paže. Strávila několik měsíců smutkem z Trevorovy smrti a teď, ležela v téhle podivné místnosti, do kůže jí ryla kovová tyč z její matrace a ona cítila jak sobecká a marnivá byla.
Neznala Trevora o nic víc, než zná ... no dobře, Cama.
Někdo zaklepal na dveře a Luce vyskočila z postele. Jak by jí tady někdo mohl najít? Šla po špičkách ke dveřím a pak je otevřela. Pak strčila hlavu do velmi, ale velmi prázdné chodby. Ani neslyšela kroky, že by někdo odcházel. Nebylo ani stopy po tom, co zaklepal.
Kromě papírového letadla, připnutého mosazným připínáčkem do nástěnky vedle jejích dveří. Luce se usmála, když uviděla své jméno napsané černým fixem na jednom křídle. Když ho rozložila, všechno co bylo uvnitř napsané, byla černá šipka směřující kolmo dolů do haly.
Arriane ji pozvala, aby spolu něco v noci podnikly, ale to bylo před incidentem s Molly v bufetu. Při pohledu dolů do prázdné chodby ji tyhle záhadné šipky začaly zajímat. Pak se podívala otevřenými dveřmi na svou velkou tašku, která soucitně čekala na vybalení. Pokrčila rameny, zamknula dveře, dala si klíč do kapsy a vykročila.
Zastavila se před dveřmi na druhé straně hlavy. Podívala se na plakát Sonnyho Terryho, slepého muzikanta, kterého znala od svého otce, který měl rekordní sbírku jeho poškrábaných desek. Byl to neuvěřitelný bluesový harmonikář. Naklonila se dopředu, aby si přečetla jméno na nástěnce. Uvědomila si, že stojí před pokojem Rolanda Sparkse.
Okamžitě se ozvala malá, protivná část jejího mozku, která začala okamžitě přemýšlet nad šancí, že by se mohl Roland potloukat s Danielem. Mohly je dělit jen tyhle tenké dveře.
Mechanické zabzučení donutilo Luce uskočit. Podívala se přímo do kamery, která byla zabudovaná do zdi nad dveřmi Rolanda. Červená. Pozorovala každý její pohyb. Rychle šla pryč, rozpačitá z toho, že by jí kamera mohla rozeznat. Mimochodem, musela vidět Ariane-jejíž pokoj, jak si uvědomila, když se otočila, byl přímo přes chodbu naproti tomu Rolandovu.
Když se podívala na dveře Arriane, pocítila bodnutí něhy. Celé dveře byly pokryté samolepkami-některé tištění a některé samozřejmě vyrobené. Bylo jich tam tolik, že se někde i překrývaly. Byly tam i slogany a někdy vedle sebe dva, které si protiřečily. Luce se zasmála, když si představila Arriane, jak tam lepí samolepky bez jakéhokoliv výběru (PODPRŮMĚRNOST vládne lidu ... Moje dcera studuje na SWORD&CROSS ... hlasujte pro PROP 666), pak je nahodila naplácala vedle sebe-svědomitě-aby si tím označkovala svůj rajon.
Luce se mohla klidně bavit hodinu čtením poznámek na dveřích Arriane, ale brzy se začala cítit rozpačitě, že stála na koleji, kam sibyla jen z poloviny jistá, že byla pozvaná. Pak uviděla druhé papírové letadlo. Sundala ho z nástěnky a rozložila:
Má drahá Luce,
Pokud ses skutečně rozhodla vyrazit dnes večer, tak tohle je rekvizita! Výýýborně si to užijeme.
Pokud ses na mě vykašlala, pak ... dostal náš soukromý vzkaz do rukou ROLAND! Kolikrát ti to mám říkat? Ježkovy voči!
Tak či onak: Vím, že jsem řekla, že dnes večer něco podnikneme, ale já musela uhánět přímo z R & R na sesterně (stříbrná linie zacházení mého náramku Taser) k přezkoumání těch blbostí z biologie s Albatrossem. Což znamená - vstupenka na utkání?
S pozdravem, tvá psychotická A.
Luce stála se vzkazem v ruce a nebyla si jista, co dělat dál. Ulevilo se jí, že četla, že o Arriane bylo postaráno, ale přála si tu dívku vidět osobně. Chtěla osobně slyšet nonšalantní Arrianin hlas. Byla by si pak jistá, jak se doopravdy cítí a co se to vlastně dnes stalo v jídelně. Stála tam na chodbě a stále si nebyla jistá, jak zpracovat události z celého dne. Naplňovala ji tichá panika, když konečně zaregistrovala, že byla sama po setmění ve Sword&Cross.
Za ní se pootevřely dveře. Kousek světla dopadlo na podlahu pod jejíma nohama. Luce slyšela, jak v pokoji hraje hudba.
"Co tady děláš?" Byl to Roland. Stál ve dveřích v bílém roztrhaném tričku a džínech. Měl dredy stáhnuté na vrcholu hlavy v žluté gumičce. Držet vedle rtů harmoniku.
"Přišla jsem se podívat na Arriane," řekla Luce a snažila se udržet dívat se na něj a ne do pokoje, aby zjistila, jestli tam někdo je. "Měli jsme-"
"Nikdo není doma," řekl záhadně. Luce nevěděla, jestli to myslel na Arriane, nebo na zbytek dětí na koleji, nebo na něco jiného. Zahrál na harmoniku několik tónů a celou dobu se na ni díval. Pak se rozhodl otevřít dveře trochu víc a zvedl obočí. Nedokázala říct, jestli jí právě pozval dál nebo ne.
"No, já jsem byla zrovna na cestě do knihovny a jen jsem se tu zastavila," lhala a rychle se obrátila zpátky, odkud přišla. "Je tu kniha, kterou si chci půjčit."
"Luce," zavolal Roland.
Otočila se na něj. Ještě se oficiálně nesetkali, tak nečekala, že bude znát její jméno. Jeho oči se blýskly a on se usmál. Ukázal harmonikou na opačný směr, než kam šla. "Knihovna je tam," řekl. Zkřížil si ruce na prsou. "Nezapomeň se podívat na speciální sbírku knih ve východním křídle. Jsou opravdu něco."
"Díky," řekla Luce a byla mu opravdu vděčná, když jí řekl, kudy se tam opravdu jde. Roland vypadal, že je správný. Pak na ní mávl harmonikou a přehrál pár tónů na rozloučenou, když odcházela. Možná, že z něj byla dřív nervózní jen kvůli tomu, že si myslela, že je jako jeho kamarád Daniel. Teď ale věděla, že se Roland zdá jako opravdu milý kluk. Její nálada se zvedla, když kráčela chodbou. První Arrianina poznámka byla elegantní a sarkastická, jak by pak setkání s Rolandem Sparksem nemohlo být trapné. Navíc se opravdu chtěla podívat do knihovny. Podívat se co tam mají za knihy.
Blížila se ke konci chodby, kde končila kolej a přecházela v křídlo knihovny. Luce prošla dveřmi, které byly u podlahy popraskané. Tyhle dveře nebyly nijak ozdobené. Někdo je prostě namaloval na černo. Když se Luce dostala blíž, slyšela, jak uvnitř hraje heavy metal.
Ani se nezastavila, aby si přečetla jméno na dveřích. Byl to pokoj Molly.
Luce zrychlila. Najednou si byla vědoma klapotu jejích černých jezdeckých bot na linoleu. Neuvědomila si, že zatajovala dech, dokud se nedostala ž ke knihovně a nevydechla.
Když se Luce rozhlédla po knihovně, přejel jí tělem hřejivý pocit. Vždycky milovala tu slabou zatuchlou vůni. Tak voněla pouze místnost plná knih. Milovala ten komfort a zvuk otáčení stránek. Knihovna v Doveru byla vždy její útočiště. Luce zaplavila úleva, když si uvědomila, že by tuhle místnost mohla také využít jako svou svatyni. Nemohla uvěřit, že tohle místo taky patří ke škole. To bylo téměř ... bylo to vlastně ... vábivé.
Stěny byly mahagonové a stropy byly vysoké. Cihlový krb ležel u stěny. Byly tam dlouhé dřevěné stoly osvětlené staromódními zelenými lampami. Uličky plné knih šly dále, než mohla dohlédnout. Zvuk jejích bot, když Luce putovala vchodem, utichal v perském koberci.
Bylo tu několik studentů, kteří něco studovali. Ale žádní, které by Luce znala jménem. Ale i všechny punkové děti tady, když nad jejich hlavami trůnily knihy, vypadaly méně nebezpečně. Blížila se k výpůjčnímu pultu, který byl kulatá stanice, uprostřed místnosti. Byl zasypaný stohy papírů a knih. Byla to typická akademická nepořádnost. Připomněla Luce dům jejích rodičů.
Knihy byly nahromaděné tak vysoko, že Luce téměř neviděla knihovnici, která seděla za nimi. Byla zabraná do nějakého papírování s energií někoho, kdo rýžuje zlato. Její hlava vyskočila, když se k ní Luce přiblížila.
"Ahoj!" Žena se usmála -no vlastně se usmála na- Luce. Její vlasy byly šedé, ale ne stříbrné. Byly brilantní. Oči knihovnice byly měkké a jiskřící. Její obličej vypadal starý a mladý součastně. Měla bledou, téměř zářící kůži. Měla světle černé oči a špičatý nos. Když mluvila s Luce, snažila se vyhrnout si rukávy svého bílého kašmírového svetru, čímž dala na obdiv perlové náramky, které zdobily obě její zápěstí. "Můžu ti pomoct něco najít?" zeptala se šťastným šeptem.
Luce se okamžitě s touhle ženou pocítila v pohodě. Pohlédla na jmenovku na stole. Sophia Bliss. Přála si, aby měla na knihovnici nějakou prosbu. Tahle žena byla první autorita za celý den, jejíž pomoc by skutečně ocenila. Ale ona jen tak putovala kolem ... a pak si vzpomněla, co říkal Rolland Sparks.
"Jsem tu nová," vysvětlila. "Lucinda Price. Mohla byste mi říct, kde je východní křídlo?"
Žena Luce věnovala úsměv typu-vypadáš jako čtenářský typ. Úsměv, který na ní vrhali všichni knihovníci, celý její život.
"Přímo tam," řekla a ukázala k řadě knih, u vysokých oken na druhé straně místnosti. "Jsem slečna Sophia a jestli je můj rozvrh v pořádku, jsi v mém semináři na náboženství v úterý a ve čtvrtek. Oh, užijeme si legraci!" Mrkla. "Do té doby, pokud budeš potřebovat něco jiného, jsem tady. Je mi potěšením, že tě poznávám, Luce."
Luce se usmála a poděkovala jí. Slečna Sophia vypadala šťastně, když říkala, že jí uvidí zítra v její třídě.
Zrovna šla k oknům, když jí potom, co odešla od knihovnice, napadlo, že jí žena řekla její podivnou a intimní přezdívkou.
Právě minula hlavní studijní oblasti a prošla vysokými, elegantními komíny knih, když jí něco temného s hrůzného přešlo nad hlavou. Podívala se nahoru.
Ne. Ne tady. Prosím. Dovolte mi alespoň tohle jedno místo.
Když stíny přicházely a odcházely, Luce s i nikdy nebyla jistá tím, kdy odejdou, nebo jak dlouho budou pryč.
Nemohla přijít na to, co se teď děje. Něco bylo jinak. Byla vyděšená, ale necítila chlad. Ve skutečnosti cítila, jak hoří. Knihovna byla teplá, ale to nebylo tohle teplo. A pak její oči padly na Daniela.
Byl čelem k oknu a zády k ní. Nakloněný nad pódiem, které hlásilo SPECIÁLNÍ KOLEKCE a držel bílé papíry. Rukávy jeho kožené bundy měl vyhrnuté až k loktům a jeho blond vlasy zářily ve světle zářivek. Jeho ramena byla shrbená a přesto znovu, měla Luce nutkání, se jimi nechat objímat.
Zavrtěla hlavou a stoupla si na špičky, ale lépe viděla, na co se dívá.
Odtud si ale nebyla jistá. Vypadal ale, jako by něco kreslil.
Když viděla nepatrný pohyb jeho těla, zatímco kreslil, Luce měla pocit, jako by uvnitř hořela. Jakoby polkla něco horkého. Nemohla přijít na to, proč proti jejímu zdravému rozumu, měla předtuchu, jak si ji k sobě Daniel přitahuje.
Neměla důvod k němu jít. Koneckonců, ani s ním nikdy nemluvila. Jejich jediná komunikace byla jeden prostřední prst a jeden naštvaný pohled. Přesto z nějakého důvodu cítila, že je pro ní velmi důležité, zjistit co je na jeho skicáku.
Pak jí to napadlo. Znenadání jí to udeřilo. Muselo se jí o tom někdy v noci zdát. Krátký záblesk se k ní najednou vrátil. Ve snu, byla pozdní noc-vlhká a chladná. Byla oblečená v něčem dlouhém a přepychovém. Naklonila se k závěsu na okně v nějakém neznámém pokoji. Jedinou další osobou tam byl muž ... nebo kluk-neviděla jeho tvář. Kreslil její podobu na tlustý blok plný papírů. Její vlasy. Krk. Přesný obrys jejího profilu. Stála za ním. Taky se mu bála dát najevo, že ho pozoruje. Byla ale příliš zaujatá na to, aby se odvrátila.
Luce udělala prudký krok dopředu, když cítila, jak se něco dotknulo jejího ramene a pak se to vzneslo nad její hlavu. Stín se zhmotnil. Byl černý a silný jako záclona.
Srdce jí bušilo tak nahlas, že ho cítila v uších. Slyšela jen temné šustění stínů a ozvěnu svých kroků. Daniel vzhlédl od své práce a zdálo se, že se dívá přesně tam, kde vznášel stín, ale jeho oči se tam nezastavily.
Samozřejmě, nemohl ho vidět. Jeho pohled se klidně přesunul k oknu.
Teplo v ní sílilo. Byla u něj dost blízko. Musel cítit teplo, které sálalo z její kůže.
Tak tiše, jak jen mohla, se Luce snažila nahlédnout přes jeho rameno na skicák.
Najednou v mysli uviděla křivku jejího vlastního odhaleného krku, načrtnutou tužkou na papíře. Pak ale zamrkala a její oči se znovu usadily na papíře. Tvrdě polknula.
Byla to krajina. Daniel kreslil pohled z okna na hřbitov s téměř dokonalými detaily. Luce ještě nikdy neviděla nic, co by na ní působilo tak smutně.
Nevěděla proč. Bylo to šílené -i pro ní- ale její bizardní intuice byla většinou pravdivá. Nebyl žádný důvod, aby jí Daniel kreslil. Ona to věděla. Stejně jako neměl žádný důvod, aby na ní dnes ráno udělal to gesto. Ale on to udělal.
"Co tady děláš?" zeptal se. Zavřel skicák a vážně se na ní podíval. Jeho rty byly stažené v úzké lince a jeho šedé oči vypadaly zamlženě. Nevypadal, že se zlobí, spíš vypadal vyčerpaně.
"Přišla jsem se podívat na jednu knihu ze speciální kolekce," řekla Luce vratkým hlasem. Když se ale rozhlédla kolem, rychle si uvědomila svou chybu.
Speciální kolekce nebyla část knihovny-byl to otevřený prostor v knihovně pro umělecké zobrazení občanské války. Ona a Daniel stáli v malé galerii bronzových bust válečných hrdinů, vitrín plných starých směnek a map Konfederece. Byla to jediná část knihovny, kde nebyla ani jediná kniha k vypůjčení.
"Tak to hodně štěstí," řekl Daniel a znovu otevřel svůj skicák, jako by jí tím chtěl říct, sbohem.
Luce nic neřekla. Uvedl ji do rozpaků. Jediné, co si přála, bylo utéct. Ale stále tam byly stíny. Číhaly poblíž. Z nějakého důvodu se Luce cítila líp, když byla poblíž Daniela. Nedávalo to smysl - jako by mohl udělat něco, aby jí od nich uchránil.
Stála na místě, jako by tam byla zakořeněná. Podíval se na ni a povzdechl si. "Nech mě se tě zeptat, baví tě mě sledovat?"
Luce přemýšlela o stínech a o tom, co s ní dělaly právě teď. Bez přemýšlení hrubě zavrtěla hlavou.
"Dobře, to jsem dva." Odkašlal si a zíral na ni. Nejspíš si myslel, že je vetřelec.
Možná by mu mohla vysvětlit, že se cítila trochu zmámená a jen potřebovala minutku, aby se vzpamatovala. Začala říkat: "Podívej, já-"
Ale Daniel zvedl skicák a vstal. "Přišel jsem se, abych se dostal od všech pryč," řekl a přerušil jí. "Pokud nehodláš odejít ty, půjdu já."
Strčil si skicák do batohu. Když šel kolem ní, dotknul se jí ramenem. Dokonce i z toho krátkého doteku, a to i přes vrstvy jejich oblečení, ucítila Luce statický šok.
A navíc, Daniel stál taky. Oba se na sebe podívali a Luce otevřela ústa. Ale dřív, než mohla promluvit, Daniel se otočil a rychle šel ke dveřím. Luce sledovala, jak se mu kolem hlavy plížily stíny a kroužily kolem něj v kruhu. Pak spěchaly z okna ven do noci.

Pád kapitola 2 (2 ze 2)

8. června 2012 v 22:27 | Arwen |  Pád (Andělé #1) - Lauren Kate

Kapitola 2 2/2

Pořád ještě byla rozladěná tím, co cítila dneska ráno, když viděla Daniela. Táhlo jí to k němu-pořád ale nechápala, kde se to v ní bere. Přesto to tady bylo znovu. Nemohla odtrhnout oči z jeho blond vlasů a z hladké linie jeho čelisti. Odmítla, aby jí chytil, jak na něj zírá. Nechtěla mu dát žádnou možnost, aby jí podruhé ztrapnil.
"Cokoliv," posmívala se jí Arriane. "Je to tak. Zaměřuješ se na hamburger, abys neslyšela Satanovo volání." Ukázala na Daniela, který vypadal, že se intenzivně zaměřil na žvýkání jeho hamburgeru. Sakra, vypadal jako někdo, kdo předstírá, že se intenzivně zaměřuje na žvýkání svého hamburgeru.
Luce se podívala přes stůl na Rolanda, přítele Daniela. Díval se přímo na ni. Když zachytil její pohled, zkroutil obočí, takže Luce nemohla poznat na co myslí, stále se na ní ale díval.
Luce se otočila zpátky k Arriane. "Proč se všichni na téhle škole chovají tak divně?"
"Nehodlám je urážet, chystám si vybrat jídlo" řekla Arrine a zvedla plastový tác. Jeden podala Luce. "Budu ti spíš dál vysvětlovat výtvarné umění výběru jídla v bufetu. Takže, nikdy si nesedej poblíž -Luce, pozor!"
Všechno, co Luce stačila udělat, bylo ustoupit o jeden krok. Hned potom ucítila, jak jí na ramena zatlačily dvě ruce. Okamžitě věděla, že jde k zemi. Natáhla před sebe ruku pro podporu, ale jediné, co její ruce objevily, byl tác s jídlem. Celý tác se na ní zřítil, i s tím co bylo na něm. Přistála s žuchnutím na podlahu v jídelně a na hlavu jí spadl plný talíř boršče.
Když si dost sentimentálně otřela z očí řepu, Luce vzhlédla. Ten nejrozzlobenější skřítek, jakého kdy viděla, stál nad ní. Ta dívka měla odbarvené vlasy, ostříhané na ježka. Na tváři měla nejméně deset piercingů a smrt jí koukala z očí. Vycenila na Luce zuby a zasyčela: "Když mi to, co jsem teď viděla, ještě nestačilo zkazit chuť k jídlu, měla bys mi koupit nový oběd."
Luce vykoktala omluvu. Pokusila se vstát, ale dívka zvedla jednu svou nohu, na které měla jehlový podpatek a zaryla ho Luce do nohy. Bolest jí vystřelila do chodidla a Luce se musela kousnout do rtu, aby nevykřikla.
"To by stačilo, Molly," řekla chladně Arriane. Sáhla dolů, aby Luce pomohla na nohy. Molly se postavila před Arrianu, připravená jí čelit. Luce měla pocit, že to nebyl jejich první konflikt.
"Koukám, že ses rychle spřátelila s nováčkem," zavrčela Molly. "To není moc dobré chování, A. Copak ty nejsi ve zkušební době?"
Luce polkla. Arriane se nezmínila ani slovem o zkušební době. Ale to přece nedávalo smysl, aby jí zakazovali navazování nových přátelství. To slovo ale stačilo, aby Arriane zatnula ruce v pěst a vyrazila s pěstí vpřed. Přistála Molly na pravém oku.
Molly se zapotácela dozadu, ale byla to Arriane, která upoutala pozornost Luce. Začala se zmítat a rozhodila paže trhavě do vzduchu.
Šlo o náramek, došlo Luce s hrůzou. Zaslal do těla Arriane nějaký šok. Neuvěřitelné. Byl to krutý a neobvyklý trest. Luce se zvedl žaludek, když viděla, jak se tělo její kamarádky třese. Natáhla se a chytila Arriane, když klesala k zemi.
"Arriane," zašeptala Luce. "Jsi v pořádku?"
Luce zalapala do dechu. Pak se jedno z očí Arriane otevřelo. "Bojíš se o mně? Ále, to je milé. Neboj se, žádný šoky mě nezabijou," zašeptala. "Jen mě udělají ještě silnější. Každopádně to stálo za to, dát tý krávě pěstí do oka, víš?"
"Fajn, jděte od sebe. Jděte od sebe," zaburácel za nimi chraplavý hlas.
Randy stála ve dveřích, byla červená a ztěžka dýchala. Je trochu pozdě na to je od sebe odtrhnout, pomyslela si Luce. Ale pak se k nim Molly začala kymácet. Její jehlové podpatky se zarývaly do lina. Tahle dívka neměla stud. Copak by si opravdu ještě kopla do Arriany, zatímco tam byla i Randy?
Naštěstí urostlé ruce Randy se sevřely kolem jejího zápěstí. Molly se jí pokusila kopnout a tím si otevřít cestu ven. Začala křičet.
"Někdo by měl začít mluvit," vyštěkla Randy. Mačkala ruku Molly, dokud neochabla. "Nebo mi dáte všechny tři zprávu o tom, co se stalo zítra ráno. Na hřbitově. Při úsvitu!" Randy se podívala na Molly. "Už jsi vychladla?"
Molly strnule přikývla a Randy ji pustila. Přikrčila se k místu, kde Luce ještě držela Arriane v náručí. Měla paže zkřížené na hrudi. Zpočátku si Luce myslela, že byla Arriane ještě rozmrzelá, jako vzteklý pes z obojku, ale pak ucítila, jak se Arriane zachvěla a uvědomila si, že byla dívka ještě stále vydána na milost a nemilost náramku.
"Pojď," řekla Randy jemněji. "Půjdeme pryč."
Natáhla ruku a pomohla na nohy jejímu malému, třesoucímu se tělu. Obrátila se jen jednou ve dveřích, aby zopakovala Luce a Molly: "Zítra, při úsvitu!"
"Těším se," řekla Molly sladce a sehnula se, aby zvedla z podlahy talíř se sekanou, která jí vyklouzla z podnosu.
Po druhé se postavila nad Luce a pak obrátila talíř vzhůru nohama. Kaše i sekaná jí spadly do vlasů. Luce cítila své ponížení, když si všichni ze Sword&Cross mohli prohlédnout, jak právě Molly nasadila klobouk z masa té nové holce.
"K nezaplacení," řekla Molly a vytáhla ze zadní kapsy svých džínsů malý stříbrný foťák. "Řekni ... sekaná," zazpívala a udělala několik záběrů. "Ty se budou skvěle vyjímat na mém blogu."
"Pěkný klobouk," ušklíbl se někdo z druhé strany jídelny. Pak se s rozechvěním Luce obrátila k Danielovi. Modlila se, aby byla nějaká možnost, že by tuhle scénku neviděl. Ale viděl. Vrtěl hlavou a tvářil se naštvaně.
Až do téhle chvíle si Luce myslela, že by si mohla jen tak stoupnout a setřást ze sebe tenhle incident -doslova. Ale když viděla Danielovu reakci, nakonec jí to zlomilo.
Nechtěla plakat před kýmkoliv z těchhle hrozných lidí. Ztěžka polkla, vstala a vyrazila pryč. Vrhla se směrem k nejbližším dveřím a toužila na tváři cítit chladný vzduch.
Místo toho, jakmile vyšla ven, zahalila ji vlhkost září, škrtila ji. Obloha neměla skoro žádnou barvu. Byla tak tmavě šedivá, že bylo obtížné najít dokonce i slunce. Luce zpomalila, až se dostala až k okraji parkoviště. Pak se úplně zastavila.
Toužila tam vidět své staré otlučené auto a ponořit se do tkaniny jejího sedadla, zapnout rádio a vypadnout z tohohle pekla. Ale když stála na horkém černém chodníku, realita ji dostihla: Byla tady zavřená, od vnějšího světa ji dělila kovová brána. Kromě toho, i kdyby našla cestu ven ... kam by šla?
Špatný pocit, který cítila ve svých střevech, byl vše, co potřebovala vědět. Tohle byla její poslední zastávka. To bylo dost zlé.
Ale i když to bylo depresivní, byla to pravda. Sword&Cross byl teď všechno, co měla.
Složila si tvář do dlaní, protože věděla, že se musela vrátit. Když ale zvedla hlavu, zbytek na její dlani jí připomněl, že je pořád ještě obalená v sekané Molly. Fuj. První zastávka bude nejbližší koupelna.
Když se dostala zpátky dovnitř, šla Luce hned na dámské toalety. Otevřela dveře. Byla tam Gabbe. Teď se jevila ještě víc blonďatá a bezchybná. Luce naproti ní vypadala jako, kdyby se právě hrabala v popelnici.
"Jejda, omluv mě, miláčku," řekla. Její hlas s jižním přízvukem byl sladký, ale její obličej se při pohledu na Luce zakabonil. "Ach bože. Vypadáš hrozně. Co se stalo?"
Co se stalo? Jako by to už nevěděla celá škola. Tahle dívka si pravděpodobně hraje na hloupou, aby donutila Luce prožít celou tu ponižující scénu znova.
"Počkej pět minut," odpověděla Luce ostřejším hlasem, než původně chtěla. "Jsem si jistá, že se tady drby šíří jako mor."
"Chceš si půjčit můj make-up?" zeptala se Gabbe a zvedla k ní její pastelově modrou kosmetickou tašku. "Ještě ses asi neviděla, ale budeš-"
"Díky, ale ne." Luce ji přerušila a vešla do koupelny. Bez toho, aby se na sebe podívala do zrcadla, přešla hned k umyvadlu. Postříkala si obličej studenou vodou a nakonec si z ní všechno smyla. Tekly jí slzy, když se jí mýdlo dostalo do očí. Pokusila se použít levné růžové mýdlo, aby ze sebe vydrhla sekanou. Byly tu ale ještě její vlasy. A její oblečení určitě vypadalo lépe, než vonělo. Ne, že se musela ještě obávat o první dojem, který udělá.
Dveře do koupelny se otevřely a Luce se dívala na popraskanou zeď. Cítila se jako lovené zvíře. Když cizinec chodil po koupelně, Luce ztuhla a čekala na nejhorší.
Dívka, která vešla, si sedla, což ještě zvýraznilo abnormální množství oblečení, které na sobě měla. Její široký obličej obklopovaly kudrnaté hnědé vlasy a její světle fialové brýle se zapotácely, když si je popotáhla. Vypadala docela neškodně, ale když si jí Luce lépe prohlédla, zjistila, že se možná mýlila. Měla za zády zastrčené obě ruce, takže k ní Luce neměla plnou důvěru.
"Víš, že bys tady neměla být bez povolení," řekla dívka. Její tón se zdál být profesionální.
"Já vím." Pohled v očích té dívky jen potvrdil Luce její podezření, že bylo absolutně nemožné, aby na ní o přestávce tady náhodou narazila. Vzdychla v kapitulaci. "Jen jsem-"
"Dělám si legraci." Dívka se zasmála a zakoulela očima. Její tělo se uvolnilo. "Vzala jsem pro tebe nějaký šampon," řekla a ukázala mi dvě lahve šamponu, které držela v rukách. Jedna byla šampon a ta druhá byla kondicionér. "Pojď," řekla a přitáhla si až k ní skládací židli. "Pojďme tě očistit. Posaď se sem."
Z úst Luce unikl zvuk, který byl něco mezi smíchem a fňuknutím. Znělo to, ano, jako úleva. Dívka se k ní chovala opravdu hezky. Ne hezky, jako člověk z polepšovny, ale hezky jako normální člověk! Bez zjevného důvodu.
Šok z toho, byl pro Luce až příliš velký, větší než mohla unést. "Díky?" Podařilo se Luce říct. Stále ale měla pocit, že by měla být trochu obezřetná.
"Jo, a budeš pravděpodobně potřebovat převlečení," řekla dívka a Luce se dívala, jak si přes hlavu svléká černý svetr. Měla pod ním totožný černý svetr.
Když uviděla překvapený výraz ve tváři Luce, řekla: "Co? Mám nepřátelský imunitní systém. Musím nosit hodně vrstev oblečení."
"No, dobře, a budeš v pořádku, když ti bude jeden chybět?" Zeptala se Luce, i když by udělala cokoliv, aby se dostala ze svého roláku, který smrděl jako maso.
"To bude dobré," řekla dívka a mávla rukou. "Měla jsem na sobě tři. A další pár mám ve skříňce. Zvu tě na jeden. Bolí mě vidět vegetariána v masovém svetru. Jsem velmi empatická."
Luce se divila, jak tahle cizinka věděla o jejích dietních preferencích, ale víc než na to se chtěla zeptat na něco jiného. "Ehm, proč jsi ke mně tak hodná?"
Dívka se zasmála, povzdechla si a pak zavrtěla hlavou. "Ne každý na Sword&Cross je děvka nebo sportovec."
"Huh?" řekla Luce.
"Sword&Cross ... Děvky a Sportovci. Takhle přezdívka se ve městě používá pro tuhle školu. Je zřejmé, že tu ve skutečnosti žádní sportovci nejsou. Nebudu trápit tvoje uši některou z horších přezdívek školy, na kterou jsi přišla."
Luce se zasmála.
"Všechno, co jsem chtěla říct bylo, že ne každý tady je totální blbec."
"Jen většina?" zeptala se Luce. Nenáviděla se za to, že mluvila tak negativně.
Ale tenhle den byl dlouhý a od rána se toho stalo tolik, že jí snad tahle holka nebude soudit za to, že je tak nevrlá.
K jejímu překvapení se dívka usmála. "Přesně tak. A oni nám ostatním určitě taky dávají hnusná jména." Vystrčila k ní ruku. "Jsem Pennyweather Van Syckle-Lockwood. Můžeš mi říkat Penn."
"Mám to," řekla Luce. Byla stále ještě příliš roztrpčená na to, aby si uvědomila, že dřív by se právě teď dusila smíchy z jejího jména. Znělo to, jako by byla vystřižená z románu Charlese Dickense. Znovu jí přišlo, že je něco důvěryhodného na dívce, která se zvládla představit s vážnou tváří.
"Já jsem celým jménem Lucinda."
"A všichni ti říkají Luce," řekla Penn. "A přišla jsi z Doveru Prep v New Hampshiru."
"Jak to víš," zeptala se Luce pomalu.
"Štěstí?" Penn pokrčila rameny. "Dělám si legraci. Četla jsem tvůj spis. Je to můj koníček."
Luce na ni nechápavě zírala. Možná byla až příliš ukvapená s rozsudkem důvěryhodná. Jak mohla mít Penn přístup k jejímu spisu?
Penn pustila vodu. Když byla teplá, poručila Luce, aby se ohnula k umyvadlu.
"Víš," vysvětlovala. "Já vlastně nejsem blázen." Vytáhla s proudu vody mokrou hlavu Luce. "Bez urážky." Pak jí hlavu vrátila zpět. "Jsem jen člověk na téhle škole, aniž by mi to přikázal soud. A i když si myslíš, že asi ne, být tady má své výhody. Například, jsem tady jediné dítě, kterému se důvěřuje natolik, abych mohla být asistentem v kanceláři. Což je z jejich strany neopatrné. Mám přístup k mnoha důvěrným věcem."
"Ale jestli tu nemáš být-"
"Můj otec je tady správce parku. Takže mě tady nechávají studovat zadarmo. Takže ..." Hlas Penn se vytratil.
Otec Penn byl správce parku? Z toho jak vypadá tohle místo Luce ani nenapadlo, že by tady nějaký mohl být.
"Vím, co si myslíš," řekla Luce a pomáhala dostat z vlasů Luce poslední zbytky omáčky. "To, že to tady není nějak moc udržované?"
"Ne," lhala Luce. Toužila zůstat s touhle dívkou za dobře a udržet přátelskou atmosféru mnohem víc, než jí záleželo na tom, jestli je tu posekaný trávník. "Je to tu, ehm, opravdu pěkné."
"Táta zemřel před dvěma lety," řekla Penn tiše. "Chátrající starý ředitel mě dostal do péče jako můj zákonný zástupce. Ale, ehm, on...nikdy mi nenahradil tátu."
"Je mi to líto," řekla Luce a taky ztišila svůj hlas. Ona věděla, co to znamenalo utržit velkou ztrátu.
"To je v pořádku," řekla Penn a stříkala si kondicionér do dlaně. "Je to vlastně velmi dobrá škola. Dost se mi tu líbí."
V tu chvíli hlava Luce vystřelila nahoru a postříkala celou koupelnu. "Jsi si jistá, že nejsi blázen?" dobírala si jí.
"Dělám si legraci. Nesnáším to tady. Je to úplně na hovno."
"A přesto nejedeš někam na dovolenou," řekla Luce a zvědavě naklonila hlavu.
Penn se kousla do rtu. "Já vím, je to morbidní, ale i kdybych tady neuvízla, nemohla bych odjet. Můj táta je tady." Ukázala směrem na hřbitov, který odsud nebyl vidět. "Je to všechno, co mám."
"Tak myslím, že máš víc, než někteří lidé na téhle škole," řekla Luce a myslela na Arriane. Její mysl se vrátila zpátky, když svírala Arriane ruku. Vzpomněla si na dychtivý výraz v jejích modrých očích, když jí Luce slíbila, že dnes večer něco podniknou na její koleji.
"To je v pořádku," řekla Penn. "Pokud Arriane neodvážela sestra, nebude to nic vážného. Bude v pohodě."
"Ale ona nebyla v pohodě," řekla Luce. "Bylo to tím náramkem. Viděla jsem to. Dávalo jí to šoky."
"Máme tady velmi širokou definici pro to, co je to být v pohodě. A tvůj nový nepřítel, Molly? Ví toho až legendárně moc o tom, co je to být v pohodě. Říkají, že jí změní léky. Doufám, že budu mít to potěšení a uvidím, jak jí dá někdo ještě pořádnou nakládačku, před tím, než to udělají."
Bylo pozoruhodné, kolik toho Penn věděla. Luce napadlo se jí zeptat na příběh Daniela, ale pravděpodobně nemusela vědět, jaký zájem o něj má. Alespoň, dokud na to nepřijde sama.
Cítila, jak jí Penn ždímá z vlasů vodu.
"Tak, jsem hotové," řekla Penn. "Myslím, že je konečně všechno maso pryč."
Luce se podívala do zrcadla a projela si rukou vlasy. Penn měla pravdu. Kromě emocionální jizvy a bolesti v pravé noze, nebyl žádný důkaz o její ranní rvačce s Molly.
"Jak já jsem ráda, že má krátké vlasy," řekla Penn. "Kdybys je měla tak dlouhé, jako jsi je měla na fotce ze souboru, byla by to mnohem zdlouhavější operace."
Luce na ní zírala. "Budu si na tebe muset dávat pozor, co?"
Penn si zahákla paži do té Luceiny a vyvedla ji z koupelny. "Jen si zachovej své dobré stránky a nic se ti nestane."
Luce vrhla na Penn ustaraný pohled, ale tvář Penn na sobě nedala znát žádnou emoci. "Děláš si srandu, viď?" zeptala se Luce.
Penn se usmála, najednou byla veselá. "Pojď, musíme se dostat do třídy. Nejsi ráda, že máme odpoledne stejné hodiny?"
Luce se zasmála. "Kdy toho přestaneš o mně tolik vědět?"
"Ne v dohledné budoucnosti," řekla Penn a tahala ji dolů do haly a zpátky k učebnám. "Budeš moje kamarádka."

Pád kapitola 2 (1 ze 2)

8. června 2012 v 22:27 | Arwen |  Pád (Andělé #1) - Lauren Kate

kapitola 2 1/2

HODÍCÍ SE K VLASTNĚNÍ

Luce měla papír s plánkem školy, poloprázdný blok, do kterého začala psát loni v Doveru Moderní evropskou historii, dvě tužky číslo dva, její oblíbenou gumu a náhlý špatný pocit, že by Arriane mohla mít o třídách ve Sword&Cross pravdu.
Zatím se tu odněkud vzal učitel. Chatrné stoly byly uspořádány v nahodilých řadách a skříň s materiály k hodině byla zabarikádovaná stohy zaprášených krabic, které se hromadily před ní.
Ale co bylo horší, žádnému z dětí ve třídě to nepřišlo divné. Ve skutečnosti si asi žádné z dětí nevšimlo, že byly vůbec ve třídě. Všichni stáli blízko oken, přičemž si dopřávali poslední tahy z cigaret a polohovali extra velké zavírací špendlíky na svoje trička.
Jen Todd seděl skutečně u stolu a vyřezával na něj svým perem nějaký složitý znak. Ale jinak se zdálo, že si ostatní noví studenti už našli v davu svoje místo. Cam se přidal k těm klukům, kteří vypadali jako z Doveru. Museli být přáteli, už když byl na tuhle školu přijat poprvé. Gabbe si třásla s rukou s holkou a propíchnutým jazykem, která se venku líbala s klukem s propíchnutým jazykem. Luce cítila hloupou žárlivost, že nemá dost odvahy, aby taky něco udělala. Posadila se blízko k neškodnému Toddovi.
Arriane poletovala mezi ostatními a šeptala nějaké věci holkám, které neznala. Vypadaly jako gotické princezny. Když prošla kolem Cama, rozcuchal jí nově ostříhané vlasy.
"Krásné koště, Arriane." Ušklíbl se, když se dotkl zadní strany jejího krku. "Vyřiď svému kadeřníkovi kompliment."
Arriane ho plácla do ruky. "Ruce pryč, Came. Což znamená: Jen ve tvých snech." Trhla hlavou směrem k Luce. "A můžeš složit poklonu mému novému domácímu mazlíčkovi, je támhle."
Smaragdové oči Cama zazářily směrem k Luce a ona ztuhla. "Věřím, že to udělám." A vykročil směrem k ní.
Usmál se na Luce, která seděla na židli se zkříženými kotníky a ruce měla úhledně složené na stole, který byl přeplněný grafity.
"Nové děti by měly držet spolu," řekl. "Víš co tím myslím?"
"Ale já jsem si myslela, že už jsi tu byl předtím."
"Nevěř všemu, co říká Arriane." Ohlédl se na ní. Stála u okna a podezřele si je prohlížela.
"Ale ona o tobě nic neříkala," řekla Luce rychle a snažila si vzpomenout, jestli je to skutečně pravda. Bylo jasné, že se Cam a Arriane neměli rádi, a přestože byla Luce Arrianě vděčná za dnešní přijetí, ještě nebyla připravená rozhodnout se pro jakoukoliv stranu.
"Pamatuju si, když jsem tu byl nový ... poprvé." Zasmál se sám pro sebe. "Moje parta se zrovna rozpadla a já byl ztracený. Neznal jsem nikoho. Tak jsem mohl použít někoho, kdo byl bez" -pohlédl na Arriane. "denního programu, aby mi to tady ukázal."
"A ty už máš nějaký program?" řekla Luce překvapená tím, že slyší ve svém hlase koketní tón.
Camovi přes tvář přeběhl úsměv. Zvedl jedno obočí. "A to jsem si myslel, že jsem se sem nechtěl vrátit."
Luce se začervenala. Obvykle se nezaplétala s rockery - ale žádný z nich si nikdy nepřitáhl stůl těsně vedle ní, nesvalil se na židli a nedíval se na ní tak zelenýma očima. Cam sáhl do kapsy a vytáhl trsátko s číslem 44 a položil ho na stůl.
"Tohle je číslo mého pokoje. Přijď kdykoliv."
Trsátko, které zvedla, nebylo daleko od barvy Camových oči a Luce se divila, kde k tomu přišel, ale než mu stačila odpovědět -a kdo ví, co by mu odpověděla- Arriane položila tvrdě ruce na Camova ramena. "Omlouvám se, ale asi jsem se nevyjádřila dost jasně? Tuhle jsem si už zamluvila já."
Cam si odfrkl. Poídval se přímo na Luce, a pak řekl: "Vidíš, a já myslel, že ještě existuje něco, jako svobodná vůle. Možná, že tvůj nový domácí mazlíček se dokáže rozhodnout sám."
Luce otevřela ústa, aby se bránila, že umí myslet sama, a že je to teprve její první den tady a že to tady teprve všechno poznává. Ale než mohla vyslovit myšlenky, které se jí honily v hlavě - zazvonil varovný zvonek a malé shromáždění u stolu Luce, se rozpustilo.
Ostatní děti si posedaly ke stolům kolem. Luce seděla u toho svého ostýchavě, ale slušně. Upřela své oči na dveře, což jí poskytlo výhled na Daniela.
Periferním viděním cítila, že po ní Cam tajně pokukuje. Cítila se polichocená-ale zároveň i nervózní a nakonec i frustrovaná sama sebou. Damiel? Cam? Byla na téhle škole jak dlouho-čtyřicet pět minut?-a její mysl už okupovali dva kluci. Celý důvod, proč vlastně na téhle škole byla, byl, že potkala zajímavého kluka, co skončil velmi, velmi špatně. Neměla by si dovolit, aby se zakoukala do kohokoliv z těch dvou v první den její školy.
Pohlédla na Cama, který na ni znovu mrkl a pak si odhrnul svoje tmavé vlasy pryč z očí. Byl vážně krásný -jo, skvělý- zrovna teď vypadal docela užitečně. Stejně jako ona se ještě přizpůsoboval režimu tady, ale on už byl ve Sword&Cross několikrát předtím. A byl k ní milý. Myslela na zelené trsátko s číslem jeho pokoje, který jí dal a doufala, že to myslel upřímně. Mohli by být ... přátelé. Možná bylo zrovna tohle to, co potřebovala. Možná, že by se pak ve škole přestala cítit tak divně.
Možná, že by mohla zapomenout na to, že okna ve třídě byla velikosti dopisní obálky, přetřená vápnem, s výhledem na mauzoleum na hřbitově.
Možná, že bych mohla zapomenout na zápach, který mě štípe v nose, vycházející z peroxidové blonďaté punkerky, která seděla před ní.
Nebo by pak konečně mohla začít věnovat pozornost vousatému učiteli, který pochodoval po třídě a který nám nařizoval, abychom se připravili a posadili se. Pak pevně zavřel dveře.
Pocit zklamání se jí usadil na srdci. Chvíli jí trvalo pochopit, proč. Dokud učitel nezavřel dveře, stále tady byla malá naděje, že bude Daniel v její třídě taky.
Co má další hodinu, francouzštinu? Podívala se na její plánek a zjistila jaká místnost to je, potom po jejím plánu proletělo papírové letadlo. Přestřelil její stůl a přistál na podlaze vedle její tašky. Podívala se na učitele, aby zjistila, jestli si toho všiml, ale on byl zaneprázdněný kusem třídy, zatímco s ní psal něco na tabuli.
Luce se podívala nervózně nalevo. Když se na ni Cam podíval, dal jí vzkaz tím, že se na ní koketně podíval. To způsobilo, že se celé její tělo napjalo. Nezdálo se ale, že by věděl, kdo je zodpovědný za papírové letadlo.
"Psssst," ozval se tichý šept za ní. Byla to Arriane, která na ní pokynula bradou a potom na papírové letadlo. Luce se sklonila, aby pro něj dosáhla a viděla na jeho křídle napsané své jméno. Její první vzkaz!
Tak už hledáš východ?
Tohle není dobré znamení.
Jsme v téhle díře až do oběda.
To musel být vtip. Luce znovu zkontrolovala svůj plánek a s hrůzou si uvědomila, že má všechny ranní hodiny ve stejné místnosti 1 a všechny hodiny je bude učit ten samý učitel, Pan Cole.
Odtrhl svůj pohled od tabule a ospale rozhlédl se po třídě.
Neuvedl nové žáky-Luce se nemohla rozhodnout, jestli za to byla ráda nebo ne. Pan Cole jen hodil osnovy před každého z nových studentů. Když osnovy přistály před Luce, dychtivě se naklonila dopředu, aby si je prohlédla. Historie světa, četla. Jak obejít osud lidstva. Hmmm. Historie byla vždycky její silná stránka, ale osud lidstva. Když se podívala na předměty blíž, zjistila, že Arriane měla o té díře pravdu: nemožný seznam četby, TEST psaný velkými písmeny každý třetí týden. A třicet stránek na téma -vážně?- neúspěšný tyran dle vašeho výběru. V tlustých černých závorkách byly dány témata, které už Luce prošvihla během několika prvních týdnů. Na okraji papíru byla poznámka od pana Cola Dejte mi vědět, koho jste si vybrala. Jestliže byl nějaký způsob, jak jí ještě víc vyděsit, on ho našel.
Alespoň, že za ní seděla Arriane. Luce byla ráda, že už naškrábala jako odpověď SOS poznámku. Ona a Callie měly hodně lstivých způsobů, jak si posílat vzkazy, ale teď se musela naučit skládat papírovou vlaštovku. Vytrhla list ze svého bloku a snažila se využít tu Arrianinu jako předlohu.
Po několika minut, které strávila skládáním jí na stole přistálo další letadlo. Pohlédla se na Arriane, která zavrtěla hlavou, vykulila na ní oči a vrhla na ní pohled typu, máš se ještě hodně co učit.
Luce pokrčila rameny a s omluvou se otočila zpět, aby otevřela druhý vzkaz: Jo, a dokud si nebudeš jistá, že dobře míříš, možná bys mi neměla posílat žádné vzkazy o Danielovi. Dude za mnou je dobrej ve fotbale, mohl by to chytnout.
Jo, to je dobré vědět. Ani si nevšimla, že vedle ní seděl Danielův přítel Roland. Teď, když se mírně na sedadle zaklonila, uviděla koutkem oka její dredy.
Odvážila se podívat dolů na jeho sešit a zjistila tak jeho celé jméno. Roland Sparks.
"Žádné opisování mimochodem," řekl pan Cole přísně, což Luce donutilo zvednout k němu hlavu. "Žádné plagiátorství a nedívejte se do prací nikoho jiného. Nedávám vám prostřednictvím postgraduální práce jen prostředek k tomu, abyste se trochu rozptýlili."
Luce přikývla, stejně jako všichni ostatní omámené děti. Ve stejné chvíli jí uprostřed stolu přistálo třetí papírové letadlo.
Už jen 172 minut a končíme!
O sto sedmdesát tři minut mučení později, vedla Arriane Luce do jídelny. "Tak co myslíš?" zeptala se.
"Měla jsi pravdu," řekla Luce otupěle, která se stále vzpamatovávala z toho, jak bolestně nudné byly její první tři hodiny ve škole. "Proč se někdo učí o tak depresivních tématech?"
"Ále, Cole toho brzo nechá. Vždycky vytahuje tyhle strašný kecy, když přijdou noví studenti. Mimochodem," řekla Arriane a šťouchla do Luce. "mohlo by to být i horší. Mohly bychom dostat a muset zápasit s paní Tross."
Luce pohlédla do jejího rozvrhu. "Mám ji odpoledne na biologii," řekla a měla ve střevech zvláštní pocit.
Arriane vyprskla smíchy a Luce cítila, jak jí někdo šťouchnul do ramene. Byl to Cam. Šel na oběd. Luce po tou ránou zavrávorala a málem spadla, ale jeho ruka jí zachytila a ustálila ji.
"Uvolni se." Vrhl na ni rychlý úsměv a ona přemýšlela, jestli do ní vrazil úmyslně. Ale zdálo se, že v tom byl nevině. Luce se podívala na Arriane, aby zjistila, jestli si něčeho všimla. Arriane na ní zvedla obočí, jakoby chtěla Luce něco říct, ale ani jedna z nich nic neřekla.
Když přešli k prašným oknům, které oddělovaly chodbu od příšerné jídelny, Arriane jí chytila za loket.
"Vyhni se za každou cenu smaženýmu kuřecímu steaku," řekla zkušeně a následovala dav do hlasité jídelny. "Pizza je v pořádku, chilli je v pořádku a vlastně ani ten boršč není špatný. Máš ráda sekanou?"
"Jsem vegetariánka," řekla Luce. Rozhlédla se po jídelních stolech a hledala hlavně dvě osoby. Daniela a Cama. Prostě by se cítila líp, kdyby věděla kde jsou, aby mohla jít na oběd a předstírat, že ani jednoho z nich nevidí. Ale ať se dívala jak chtěla, žádného neviděla ...
"Vegetariánka, co?" Arriane ohrnula rty. "Máš hippie rodiče nebo je to tvůj vlastní soukromí pokus o rebélii?"
"No, ani ne, já jsem jen-"
"Jako že nejíš žádné maso?" Arriane dala Luce ruce na ramena a otočila jí o devadesát stupňů, aby se dívala přímo na Daniela. Seděl na druhé straně místnosti. Luce dlouze vydechla. Byl tam. "Takže, vážně nejíš žádné maso?" zpívala Arriane nahlas. "Nezabořila bys do něj zuby?"
Luce šťouchla do Arriane a táhla jí k lince, kde se vydávaly obědy. Arriane se smála a Luce věděla, že se dost červenala, což bylo zřejmé v tomhle zářivkovém osvětlení.
"Sklapni, on to určitě slyšel," zašeptala.
Část Luce byla ráda, že s kamarádkou žertovala o klukách. Za předpokladu, že Arriane byla její kamarádka.

Pád kapitola 1 (3 ze 3)

8. června 2012 v 22:26 | Arwen |  Pád (Andělé #1) - Lauren Kate

1.kapitola 3/3

"Ostříhej mi vlasy, jako je máš ty," řekla.
"Co?" Luce zalapala po dechu. "Tvoje vlasy jsou krásné."
Byla to pravda. Arriane měla dlouhé husté kudrnaté vlasy, které Luce tak zoufale chyběly. Její volné černé kadeře zářily ve slunečním světle s nádechem červené. Luce si zastrčila vlasy za uši. Ještě nebyly dost dlouhé, aby se s nimi něco dalo dělat. Plácla sebou na tribunu před nimi.
"Krásný, ale obyčejný," řekla Arriane, "Tvůj účes je sexy a dráždivý. A já ho chci."
"Oh, ehm, jo," řekla Luce. Byl to kompliment? Nevěděla, jestli měla být polichocená, nebo zdrcená. Mimochodem nechápala, proč Arriane předpokládá, že dostane to, co chce, i když to patří někomu jinému. "Pokud dostane-"
"Ta-da!" Arriane sáhla do kabelky a vytáhla růžový švýcarský armádní nůž, který hodila Gabbe do krabice. "Co?" řekla, když viděla, jak Luce reagovala. "Vždycky si vezmu něco z toho, co tu nechají noví studenti. Ten nápad jsem dostala, když tady na škole byly psí dni a byl tu ubytovaný ... ehm ... letní tábor."
"Ty jsi strávila celé léto ... tady?" Luce sebou škubla.
"Ha! Mluvíš jako opravdový nováček. Asi jsi čekala jarní prázdniny."
Hodila Luce švýcarský armádní nůž. "Neopouštíme tuhle díru. Nikdy. Teď stříhej."
"A co červené?" zeptala se Luce s nožem v ruce. Zákonitě tu přece někde musí být kamery.
Arriane zavrtěla hlavou. "Obložila jsem je maceškami. Zvládneš to nebo ne?"
Luce přikývla.
"A neříkej mi, že jsi nikdy předtím nestříhala vlasy." Arrine popadla od Luce švýcarský nůž a vyndala na něm nůžky, pak jí ho vrátila zpátky. "Už ani slovo, dokud mi neřekneš, jak fantasticky vypadám."
V salonu jejích rodičů matka Luce, předtím než ustřihla vlasy, je svázala do culíku. Luce si byla jistá, že musel být i nějaký lepší způsob jak stříhat vlasy, ale tohle byl ten jediný, jaký znala. Vzala do ruky vlasy Arriane, Obtočila zápěstí kolem jejích vlasů, pevně chytila nůžky a začala stříhat.
Culík jí spadl k nohám a Arriane zalapala po dechu, když se otočila. Vzala ho do rukou a držela ho na slunci. Luce nad tím pohledem píchlo u srdce. Stále ještě byla zoufalá z toho, že ztratila vlasy a tohle jí to připomnělo. Ale Arriane se na tváři objevil úsměv. Přejela ještě jednou prsty po culíku a pak si ho dala do kabelky.
"Super," řekla. "Pokračuj."
"Arriane," zašeptala Luce dřív, než se stačila zarazit. "Tvůj krk. To je-"
"Strašidelné?" dokončila to za ní Arriane. "Můžeš to říct."
Kůže na krku Arriane, od zadní strany jejího levého ucha až ke klíční kosti byla nerovná, mramorovaná a lesklá. Luce si vzpomněla na Trevora a na ty hrozné obrázky. Dokonce i její vlastní rodiče se na ni nemohli podívat potom, co je viděli. Bylo těžké se teď dívat na Arrianu.
Arriana popadla ruku Luce a přitiskla si ji na kůži. Byla teplá a studená součastně. Byla hladká i drsná.
"Mě to nevadí," řekla Arriane. "Tobě jo?"
"Ne," řekla Luce, i když si přála, aby dala Arriane svou ruku pryč, aby ji mohla dát pryč i Luce. Zvedl se jí žaludek, když jí napadlo, co musel Trevor cítit na své kůži.
"Opravdu ti to nevadí, Luce?"
"Ne," řekla Luce rychle. Muselo být zřejmé, že lže. Zavřela oči. Všechno co chtěla, bylo ve Sword&Cross začít znovu. Na místě, kde se lidé neměli dívat na to, jak se na ni Arrine dívala právě teď. Ráno v bráně školy jí otec zašeptal do ucha motto rodiny Priceů - "Priceovi se nikdy nehroutí" - jenže Luce cítila, jak padá dolů a hrozí, že vybuchne. Dala ruku pryč. "Tak jak to chceš?" zeptala se a dívala se na zem.
"Pamatuješ, jak jsem si tě prohlížela, když ses sem dostala?" zeptala se Arriane a zvedla obočí.
Luce přikývla.
Arriane ukázala na nůžky. "Vrať se zpátky do práce, jo? Udělej mi to fakt pěkný. Abych vypadala jako ty."
Dokonce i se stejným účesem, by Arriane vypadala jen jako velmi podvyživená verze Luce. Zatímco se Luce pokoušela doupravit střih, Arriane se ponořila do vyprávění o tom, jak to chodí na Sword&Cross. "Ta budova támhle je Augustina. Ve středu večer se tam konají společenské události. A jsou tam všechny naše třídy," řekla a ukázala na žlutou budovu a dvě budovy na stranách kolejí. Vypadalo to, že byl navržen stejně sadistickým architektem, který navrhnul i Pauline. Bylo to zoufalé náměstí, které vypadalo jako pevnost, obohacená o ostnatý drát a zamřížovaná okna. Nepřirozená šedá mlha halila zdi jako mech, takže bylo nemožné zjistit, jestli tam někdo byl.
"Jo a ještě varování," pokračovala Arriane. "Budeš třídy tady nenávidět. Nebyla bys normální, kdyby to bylo jinak."
"Proč? Co je na nich tak zlého?" zeptala se Luce. Možná Arriane prostě neměla ráda školu obecně. S jejím rudým lakem na nehtech, černých očních linkách a černé tašce, ve které měla velký švýcarský nůž, nevypadala zrovna jako studijní typ.
"Třídy jsou tady bez duše," řekla Arriane. "Horší je, když přijdeš o svou duši taky. Z osmdesáti dětí na téhle škole bych řekla, že už tu mají duši jen tak tři studenti." Podívala se nahoru. "I když se o tom nemluví, stejně..."
Nedořekla to, ale Luce zaujala jiná část toho, co řekla Arriane. "Počkej to je na celé škole jenom osmdesát dětí?" V létě, než odešla z Doveru, Luce podrobně studovala všechny tlusté příručky, aby si zapamatovala všechny statistiky. Ale všechno co se o Sword&Cross dozvěděla bylo, že do téhle polepšovny přišla úplně nepřipravená.
Arriane přikývla. To způsobilo, že jí Luce nechtěně ustřihla jiný kus vlasů, než měla původně v plánu. Jejda. Doufejme, že si toho Arriane nevšimne nebo si bude myslet, že to tak má být.
"Osm tříd, v každé deset dětí. Všechny rychle poznáš," řekla Arriane. "A naopak."
"Myslím, že máš pravdu," souhlasila Luce a kousla se do rtu. Arriane to myslela jako vtip, ale Luce napadlo, jestli by tady seděla s tímhle chladným úšklebkem a jejíma pastelově modrýma očima, kdyby věděla, proč přesně tady je. Čím déle bude moct Luce udržet její minulost pod pokličkou, tím lepší to bude.
"A měla by ses vyhýbat těžkým případům."
"Těžkým případům?"
"Děti se sledovacími náramky," řekla Arriane. "Má je asi třetina studentů."
"A to jsou ti, kteří-"
"To nechceš vědět. Věř mi."
"Dobře, tak co udělali?" zeptala se Luce.
Stejně jako Luce chtěla, aby její příběh zůstal tajemstvím, tak se jí taky nelíbil způsob, jakým se k ní Arriane chovala. Jako by byla nějaká naivka. Ať už ty děti udělaly cokoliv, nemohlo to být horší než to, co říkali, že udělala ona. Nebo bylo? Koneckonců nevěděla o těchhle lidech a tomhle místě skoro nic. Tohle vědomí vzbudilo v jejím žaludku studený šedý strach.
"No víš," řekla Arriane protáhle. "Pomáhali provádět a sami dělali teroristické činy. Rozsekali jejich rodiče na kusy a pak si je opekli na rožni." Otočila se a mrkla na Luce.
"Sklapni," řekla Luce.
"Myslím to vážně. Jsou to šílenci a mají mnohem přísnější omezení, než zbytek lidí tady. Říkáme jim spoutaní," Luce se zasmála Arrianinu dramatickému tónu.
"Tvůj účes je hotový," řekla Luce a rukama Arriane načechrala to málo vlasů, co jí tam zůstalo. Nakonec to ale vypadalo fakt skvěle.
"Sladké," řekla Arriane. Otočila se k Luce. Když si prsty přejela přes vlasy, rukávy jejího černého svetru se jí vyhrnuly až k předloktí. Luce zahlédla černý náramek posetý řadou stříbrných knoflíků. Na druhém zápěstí měla taky náramek, ale ten vypadal víc ... zvláštně. Arriane zachytila její pohled a ďábelsky na ní zvedla obočí.
"Říkala jsem ti to," řekla. "Všichni jsme tu šílenci." Usmála se. "Tak pojď, dokončíme naše turné."
Luce neměla moc na výběr. Vyškrábala se z tribuny a šla za Arriane. Musela uhnout, když jeden ze supů letěl nebezpečně blízko. Arriane, která nevypadala, že to zaznamenala, ukázala na kostel obrostlý lišejníkem na pravé straně kampusu.
"Tady najdeš naší součastnou tělocvičnu," řekla a pak dodala průvodcovským tónem. "Ano, ano, pro netrénované oko to vypadá jako kostel. Býval. Ale co se týče architektury na téhle škole, využíváme všechno odložené. Před několika lety to kostel byl, ale nějaký bláznivý kněz na nás ukazoval a vykřikoval něco o zkažených dospívajících, kteří ničí společnost. Když škola dostala nějakou dotaci, udělala z toho tělocvičnu. Teď věří v to, že tam budeme pracovat na naší ´frustraci´ a to ´přirozenějším a produktivnějším´ způsobem."
Luce zasténala. Vždycky nenáviděla tělocvik.
"Holka, mluvíš mi ze srdce," politovala je Arriane. "Trenér Diante je ztělesněné zlo."
Luce s ní držela krok, aby prošly zbytek areálu. Dvůr v Doveru byl vždycky dobře udržovaný, šlechtěný a všude rovnoměrně stály pečlivě stříhané stromy. Sword&Cross vypadal, jako by byl postavený uprostřed bažiny. Vrby se skláněly k zemi, stěny obrůstal břečťan a každý třetí krok se do něčeho zamotaly.
A to nebylo všechno. Každý vlhký nádech Luce uvízl v plicích. Z dýchání v téhle škole měla pocit, že se potápí v pohyblivých pískách.
"Zřejmě bylo architektům fuk, jestli to tady bude vypadat jako na staré vojenské akademii. Výsledek je, že jsme skončili na místě, které je polovinou jako věznice a polovinou jako středověké místo, kde mučili lidi. A není tu žádný zahradník," řekla Arriane a skopla nějaký sliz z jejích vojenských bot. "No ohromné. Jo, a tohle je hřbitov."
Luce sledovala, kam Arrine ukazovala prstem. Nalevo, daleko za parkem i za kolejemi. Nad tou zděnou částí země visel dokonce silnější plášť mlhy. Ze tří stran byl ohraničen hustým dubovým lesem. Neviděla na hřbitov, který se zdál být tak blízko od nich, ale cítila hnilobu a slyšela sbor cikád, které byly v korunách stromů. Myslela si, že uviděla tmavé šustící stíny, ale když zamrkala, zmizely.
"To je hřbitov?"
"Jo. Tohle bývala vojenská akademie, kdysi dávno za občanské války. To je místo, kde pohřbívali všechny mrtvé. Je to strašidelné, to jak odešli. A navíc," řekla Arriane a pak dodala falešným jižanským přízvukem, "smrdí to tu jako v nebi." Pak na Luce mrkla. "Často se tam potloukáme."
Luce se podívala na Arriane, aby viděla, jestli si dělá opravdu srandu. Arriane jen pokrčila rameny. "Fajn, tak to bylo jen jednou. A to bylo po opravdu velké kalbě."
No, tak tohle bylo slovo, které Luce znala.
"Aha!" Arriane se zasmála. "Viděla jsem, jak se ti rozsvítilo. Takže je někdo doma. No, Luce, má drahá, je možné, že si někdy byla na nějaké studentské párty, ale nikdy jsi neviděla, jak paří děti z téhle školy."
"Jaký je mezi tím rozdíl?" zeptala se Luce. Snažila se skrýt skutečnost, že vlastně nikdy nebyla na žádné studentské párty.
"Uvidíš." Arriane se zastavila a obrátila se k Luce. "Dnes večer přijdeš a vyrazíme si, jo?" Překvapila Luce tím, že jí chytila za ruku. "Slibuješ?"
"A já si myslela, že bych se měla vyhýbat obtížným případů," žertovala Luce.
"Pravidlo číslo dvě-nikdy mě neposlouchej!" Arriane se zasmála a zavrtěla hlavou. "Jsem duševně chorá!"
Znovu se dala do pohybu a Luce se vlekla za ní. "Počkej, co bylo pravidlo číslo jedna?"
"Drž krok!"
Když přišli za roh učeben, Arriane smykem zastavila. "Musíš vypadat cool."
"Cool," opakovala Luce.
Zdálo se, že se všichni ostatní studenti shlukli u stromů obrostlých lišejníkem. Nikdo nevypadal šťastně, že je venku, ale nikomu se ještě nechtělo dovnitř.

V Doveru se každý oblékal, jak chtěl, takže Luce nebyla zvyklá na jednotnou barvu, ve které byli studenti oblečeni. I když na sobě studenti neměli ty samé černé džíny, černé svetry a roláky hozené přes ramena nebo uvázané kolem pasu, nějakým zvláštním způsobem to jednotně vypadalo.
Opodál stála v kruhu skupina potetovaných dívek, které na sobě měli náramky, které jim sahaly až po lokty. Černé šátky ve vlasech Luce připomněly dívky z nějakého motorkářského gangu, které viděla ve filmu. Mohla by si nějaký půjčit, protože si pomyslela: Co by mohlo být víc cool, než holčičí motorkářský gang?
Luce se podívala na jednu z dívek přes trávník. Měla černě olemované kočičí oči-Luce od ní rychle odvrátila pohled.
Kluka a holka, kteří se drželi za ruce, měli na zadních stranách svetrů přišité flitry ve tvaru lebky se zkříženými hnáty. Každých několik sekund se jeden z nich natáhnul pro polibek na ústa, ušní lalůček, oční víčko. Když se jejich paže ovinuly kolem sebe, Luce uviděla, že oba měli na sobě blikající sledovací náramek. Vypadali trochu drsně, ale bylo jasné, že se milují. Pokaždé, když Luce viděla, že se líbají, a v jejich jazycích se blýskly piercengy, Luce se uvnitř své hrudi cítila osamělá.
Za milenci stál shluk blonďatých kluků, kteří se tlačili ke zdi. Každý z nich měl na sobě teplý svetr. Všichni měli také bílé košile s naškrobenými límečky. Jejich černé kalhoty ladily dokonale k jejich naleštěným černým botám. Ze všech studentů na dvoře, tihle kluci Luce nejvíc připomínali školu v Doveru. Ale bližší pohled na ně ji rychle napověděl, že jsou tihle kluci jiní. Byly to kluci jako Trevor.
Stačilo, aby jen stáli ve skupině a už vyzařovali zvláštní druh houževnatosti. Bylo to pohledem v jejich očích. Bylo těžké to vysvětlit, ale najednou Luce došlo, že stejně jako ona, všichni na téhle škole měli nějakou minulost. Každý kdo tady byl, měl pravděpodobně nějaké tajemství, které s nikým nechtěl sdílet. Ale nemohla přijít na to, jestli jí tohle zjištění izolovalo míň, nebo víc.
Arriane si všimla, že Luce bloudí očima po ostatních dětech.
"Přes den všichni děláme co můžeme," řekla a pokrčila rameny. "Ale v případě, že sis nevšimla těch supů co létají tak nízko, tohle místo smrdí smrtí." Sedla si na lavičku pod smuteční vrbu a poklepala na místo vedle ní.
Luce z ní setřela hromadu mokrého, tlejícího listí, ale těsně před tím, než se posadila, si všimla někoho, kdo porušoval příkaz o oblékání.
Někoho velmi atraktivního, kdo porušoval příkaz o oblékání.
Měl kolem krku červený šátek. Bylo dost daleko do toho, aby se mohlo říct, že byla venku zima, ale on měl přes svůj černý svetr přehozenou černou motorkářskou bundu. Možná to bylo tím, že byl na hřišti jediný, kdo měl na sobě i jinou barvu než černou, ale Luce od něj nemohla odtrhnout pohled. Ve skutečnosti všechno ostatní vybledlo ve srovnání s ním. Na jednu dlouhou chvíli Luce zapomněla, kde je.
Ztratila se v jeho hustých zlatých vlasech a jeho odpovídajícím opálení. Měl vysoké lícní kosti, tmavé sluneční brýle, které mu zakrývaly oči a jemný tvar rtů. Ve všech filmech, které Luce viděla a ve všech knihách, které přečetla, měla na lásce podíl ohromující krása. Vždy tam byl ale nějaký malý nedostatek. Zlomený zub, okouzlující neposlušná kadeř nebo třeba znamínko krásy na jeho levé tváři. Věděla, že když je hrdina příliš dokonalý, bylo tu riziko, že bude taky nedostupný. Ale dostupný nebo ne, Luce vždy měla slabost pro dokonalost. A to tenhle kluk byl.
Byl opřený proti budově se zkříženýma rukama na prsou. Na zlomek vteřiny Luce uviděla obraz sebe, jak jí tyhle paže objímají. Zavrtěla hlavou, ale vize zůstala tak jasná, že málem vyrazila směrem k němu.
Ne, to bylo šílené. Nebo ne? Dokonce i na škole plné bláznů si byla Luce dobře vědoma toho, že tenhle instinkt měli jen duševně nemocní lidé. Vždyť ho ani neznala.
Mluvil s menším klukem s dredy a s úsměvem, ve kterém odhaloval svoje zuby. Oba se dlouze zasmáli. Tak, že to v Luce vzbudilo podivnou žárlivost. Snažila se vzpomenout si, jak dlouho to bylo od chvíle, kdy se naposled smála, doopravdy smála.
"To je Daniel Grigori," řekla Arriane a naklonila se k ní. Jako by jí četla myšlenky. "Můžu říct, že vypadá jako někdo, kdo přitahuje pozornost."
"Mírně řečeno," souhlasila Luce. Byla v rozpacích, když si uvědomila, jak musela Arriane připadat.
"Jo, jasně, když to říkáš."
"Tobě se nelíbí?" řekla Luce. Nebyla schopna zastavit ta slova, která jí vyšla z úst.
"Jeho kamarád je Rolland," kývla Arriane směrem k dredatému klukovi. "Ten je v pohodě. Je to druh kluka, který ti může sehnat různé věci, víš?"
Ne, tak docela, pomyslela si Luce a kousla se do rtu. "Jaké věci?"
Arriane pokrčila rameny, použila už zastrčený armádní nůž, aby si s ním z džín odřízla párající se nit. "Prostě věci. Řekneš mu, co chceš, a on ti tu věc sežene."
"A co Daniel?" zeptala se Luce. "Jaký je jeho příběh?"
"Ach, ona to nevzdá," Arriane se zasmála a pak si odkašlala. "To nikdo skutečně neví," řekla. "Dost tvrdě pracuje na tom, aby si zachoval svůj status záhadného hocha. Možná by mohl být právě on tvým školním napraveným pitomcem."
"Nezajímám se o pitomce," řekla Luce a jakmile ta slova vyslovila, přála si, aby je mohla vzít zpátky. Po tom, co se stalo s Trevorem, byla on ta poslední, kdo by mohl soudit něčí charakter. Ale bylo to horší. Stačilo, aby si byť jen vzpomněla na tu noc a černý mrak ze stínů se k ní vrátil. Téměř, jako by byla zpátky u jezera.
Podívala se znovu na Daniela. Vzal si brýle a dal si je do kapsy. Pak se otočil a pohlédl na ni.
Když jeho pohled zachytil ten její, Luce sledovala, jak se jeho oči rozšířily a pak se zase rychle zúžily. Vypadal překvapeně. Ale ne - bylo v tom něco víc. Když se na ni Daniel díval, její dech se zadrhl v hrdle. Odněkud ho znala.
Ale Luce by si pamatovala, kdyby se setkala s někým, jako je on. Pamatovala by si ten pocit, kdy by byla naprosto otřesená, stejně jako teď.
Uvědomila si, že se na sebe stále dívají, když se na ní Daniel usmál. Projel jí proud tepla a ona se musela opřít o lavici pro podporu. Cítila, jak mu její rty jeho úsměv vracejí. Jenže potom zvedl ruku do vzduchu.
A ukázal na ní prostředníček.
Luce zalapala po dechu a sklopila oči.
"Co?" zeptala se Arriane a nehleděla na to, co se právě stalo. "To je jedno," řekla. "Nemáme čas. Bude zvonit."
Jako na povel zazvonil zvonek a všichni studenti se začali pomalu trousit do budovy. Arriane tahala Luce za ruce a domlouvala se s ní, kde se setkají a kde potom. Luce se ale ještě vzpamatovávala z toho, jak na ní luskl prsty ten dokonalý cizinec. Její delirium z Daniela už zmizelo a to jediné co teď chtěla vědět bylo: Co má ten kluk za problém?
Těsně předtím, než zmizela do svojí první třídy, se odvážila ohlédnout. Jeho tvář byla bez výrazu, ale nebylo pochyb, že se za ní dívá, jak odchází.

Pád kapitola 1 (1 a 2 ze 3)

8. června 2012 v 22:26 | Arwen |  Pád (Andělé #1) - Lauren Kate
NA ZAČÁTKU

Helston, Anglie září 1854
Kolem půlnoci její oči konečně nabyly tvar. Pohled v nich byl kočičí, napůl rozhodný a napůl váhavý - obojí znamenalo potíže. Ano, tyhle oči vypadaly tak skutečně. Měla zvednuté svoje krásné, elegantní obočí, které bylo jen palec od tmavého vodopádu jejích vlasů.
Držel se od papíru na vzdálenost paže a plánoval svůj další pohyb. Bylo to těžké, pracovat bez toho, aby byla poblíž něj, ale potom, v její přítomnosti, nikdy nemohl kreslit. Od té chvíle, kdy přijel z Londýna - ne, od té chvíle, kdy ji poprvé uviděl - musel být vždy opatrný na to, držet se od ní dál.
Každý den byla blízko něj a každý den to bylo obtížnější než kdy dřív. To byl důvod, proč se dnes ráno chystal odjet-do Indie, na americký kontinent, nevěděl kam. Všude tam, kde skončí, to bude jednodušší, než tady.
Naklonil se znovu s povzdechem nad výkres. Použil palec, aby mohl rozmazat perfektní linii jejího spodního rtu. Tento neživý papír, krutý podvodník, byl jediný způsob, jak si ji vzít sebou.
Poté, co se narovnal na kožené židli z knihovny, to pocítil. Cítil teplo vzadu, na jeho krku.
Její.
Jen pouhá její blízkost ho nutila cítit zvláštní pocit, jako druh tepla, který vysílají žhavé uhlíky, když k nim hodíš kus dřeva. Věděl to, aniž by se otočil: Byla tam.
Přikryl její podobiznu vázanými dokumenty v jeho klíně, ale nemohl jí uniknout.
Jeho oči se přesunuly na čalouněný gauč ze slonoviny, kde se jen před pár hodinami neočekávaně objevila. Bylo to potom, co si chtěla odpočinout od své párty, v růžových hedvábných šatech. Radovala se, že je nejstarší. Měla v rukách hrst divokých bílých pivoněk. Stále si myslela, že dosáhla toho, že mu připadala nevinná, že jejich častá setkání v altánku byly pouze ... šťastné náhody. Tak naivní! Nikdy jí nemohl říct
- tajemství, které nesl.
Vstal a otočil se. Náčrtky nechal na koženém křesle. Byla tam, tiskla rubín na jejím sametovém bílém jednoduchém županu. Její černé vlasy spadaly dolů v copu.
Výraz v její tváři byl stejný jako ten, který už kreslil tolikrát. V jejích tvářích rostl oheň. Byla naštvaná? Cítila se trapně? Toužil to vědět, ale nemohl si dovolit se zeptat.
"Co tady děláš?" Slyšel zavrčení ve svém hlase. Mrzelo ho, že byl tak ostrý, protože věděl, že ona to nikdy nepochopí.
"Já-já jsem nemohla spát," koktala a pohybovala se směrem k němu a k jeho židli. "Viděla jsem, jak se tady svítí a pak jsem" -odmlčela se a podívala se dolů na své ruce- "uviděla za dveřmi kufr. Jedeš někam?"
"Chtěl jsem ti to říct-" Odmlčel se. Neměl by lhát. Nikdy nezamýšlel, že by jí seznámil se svými plány. Kdyby jí je řekl, jen by to vše zhoršilo. Už teď nechal věci zajít příliš daleko. Doufal, že tentokrát to bude jiné.
Přiblížila se a její oči padly na skicák. "Ty jsi mě kreslil?" Její překvapený tón mu připomněl, jak velký rozdíl byl v jejich chápání.
Dokonce i po celou tu dobu, kterou za těch posledních pár týdnů strávili spolu, jí ještě ani nezačal odhalovat pravdu, která ležela za jejich vzájemnou přitažlivostí.
Tohle bylo dobré - nebo to bylo přinejmenším lepší. Během několika posledních dní se rozhodl odejít, protože tak pro něj bude snazší se od ní odtrhnout. Tohle úsilí na něj působilo tak, že jakmile byl sám, musel se své potlačované touhy zbavit kreslením. Měl celou knihu zaplněnou kresbami jejího krku, její mramorové klíční kosti, černého vodopádu jejích vlasů.
Teď, když se podíval na skicu, nestyděl se za to, že jí maloval, spíš hůř. Studený chlad se jím rozšířil, když si uvědomil, že její objev -expozice jeho citů- jí může zničit. Měl by být víc opatrný. Vždycky to začíná takhle.
"Teplé mléko s lžičkou melasy," zamumlal stále zády k ní. Pak smutně dodal: "To ti pomůže spát."
"Jak to víš? Protože to je přesně to, co moje matka-"
"Vím to," řekla a otočil se k ní. Údiv v jejím hlase ho nepřekvapil, ale on jí nemohl vysvětlit, jak to věděl, nebo jí říct, kolikrát v minulosti už jí připravil tenhle nápoj, když přišli stíny, a jak jí držel, dokud neusnula.
Cítil její dotek přes jeho košili, jako by hořel. Ruka jemně položená na jeho rameni ho přiměla, aby zalapal po dechu. Ještě se v tomhle životě nedotkli. Při prvním doteku ho vždy opustil dech.
"Odpověz mi," zašeptala. "Odcházíš?"
"Ano."
"Pak mě vezmi sebou," vyhrkla. Sledoval, jak se jako na povel nadechla, když chtěla vzít svou námitku zpět. Viděl průběh emocí, které se jí usadily v očích: nejdřív cítila impulzivnost, pak byla zmatená a nakonec se styděla za to, jak byla odvážná. Vždycky to dělala, už mnohokrát předtím a on vždycky udělal tu chybu, že jí utěšil. Stejně jako teď.
"Ne," zašeptal, vzpomněl si ... vždycky si vzpomněl ... "Odplouvám zítra. Pokud ti na mně vůbec záleží, už neřekneš ani slovo."
"Jestli mi na tobě záleží," opakovala, skoro jako kdyby mluvila sama k sobě. "Já-já miluju-"
"Neříkej to."
"Musím to říct. Já-miluju tě a jsem si jistá, že pokud odjedeš-"
"Láska. Neporozumíš tomu, ale musíš mi věřit."
Její oči se do něj zavrtaly. Ustoupila a zkřížila si ruce na prsou. To byla taky jeho chyba - vždycky, když jí to vysvětloval, donutil jí k pohrdavému gestu.
"Chceš říct, že jsou důležitější věci, než tohle?" Mluvila pochybovačně, přičemž si jednou rukou ukázala na srdce.
Oh, vždyť ona nevěděla, co přichází! Musel být silnější, než je teď. Musí být schopen ji zastavit. Pokud jí nezastaví, nikdy se nebude učit a minulost se jen bude stále opakovat. Bude je mučit znovu a znovu.
Známé teplo její kůže pod jeho rukama ho donutilo znovu zaklonit hlavu dozadu a zasténat. Snažil se ignorovat, jak blízko mu byla. Skutečnost, že cítí její rty na těch jeho. Ignorovat hořkost, kterou cítil, že tohle všechno muselo skončit. Ale její prsty jezdily po těch jeho tak lehce. Cítil, jak jí srdce závodí přes látku jejích tenkých bavlněných šatů.
Měla pravdu. Nebylo nic víc než tohle. Nikdy nebylo. Chystal se vzdát a přitáhnout si jí do náruče, když zachytil pohled v jejích očích. Jako kdyby viděla ducha. Odtáhla se od něj a položila si ruku na čelo.
"Mám takový divný pocit," zašeptala.
Bylo už příliš pozdě?
Její oči dostaly podobu těch, na jeho skice. Vrátila se k němu a položila mu ruce na hruď. Její rty byly v očekávání. "Řekni mi, že jsem blázen, ale já tu před tebou přísahám, že je to tak správně ..."
Ano, bylo příliš pozdě. Podíval se nahoru. Viděl nějaký třes. Cítil, jak všechno postupně tmavne. Využil jednu z posledních možností, aby ji mohl držet tak pevně, jak už několik posledních týdnů toužil.
Jakmile se jejich rty dotkly, oba byli bezmocní. Z chutě jejích úst se mu točila hlava. Čím blíže si ji tiskl, tím víc cítil v žaludku vzrušení, utrpení a další pocity. Její jazyk se proplétal s tím jeho. Oheň, který mezi nimi hořel, byl stále jasnější, teplejší a silnější s každým jejich dotekem a každým novým průzkumem jejich těl. Přesto nic z toho nebylo nové.
Místnost se chvěla. Aura kolem nich začala zářit.
Nevnímala, nebyla si vědoma ničeho, kromě jejich polibku.
Jenom on věděl, co se stane. Co tmavý společníci připravili, aby zničili jejich shledání. I když znovu nebyl schopen změnit běh jejich života, věděl to.
Stíny jim kroužily nad hlavou. Tak blízko, že by se jich mohl dotknout. Tak blízko, že kdyby chtěl, mohl by slyšet, co si šeptají. Díval se, jak přes její obličej přešel mrak. Na okamžik zahlédl jiskřičku poznání, která stále rostla v jejích očích.

1. kapitola 1/3

Luce vtrhla do rozsvícené haly školy Meč&Kříž o deset minut později, než původně měla. Robustní průvodce s brunátnými tvářemi a přitisknutou schránkou pod bicepsy, jako ze železa, všem rozdával příkazy - což znamenalo, že Luce byla zase pozadu.
"Takže si pamatujte, jsou to ošetřovna, postele a červené," vyštěkl průvodce na skupinku tří studentů, kteří stáli zády k Luce. "Vzpomeňte si na tyhle základy a nikdo nebude zraněn."
Luce rychle zapadla do pozadí skupiny. Stále přemýšlela nad tím, jestli vyplnila obří hromadu těch papírů správně. Jestli ten holohlavý průvodce, který stál před nimi, byl muž nebo žena. Jestli je tu někdo, kdo jí pomůže s její enormně velkou taškou. Jestli se její rodiče zbaví jejího milovaného Fury Plymoutha hned jak dorazí domů, potom co jí tady vyhodili. Hrozili jí, že její auto prodají celé léto.
Jenže teď měli důvod a Luce nemohla odporovat jejich: Nikdo nemůže mít auto na té nové škole, kam jdeš Luce. Je to nová školní reforma, abych byl přesný.

Stále si ještě zvykala.
"Mohl byste, ehm, mohla byste to zopakovat?" zeptala se průvodce. "Co to bylo, ošetřovna-?"
"No, podívejme, koho to sem bouřka přivála," řekl průvodce hlasitě a pak pomalu pokračoval: "Ošetřovna. Pokud jste jedna z nemocných studentů, je to místo, kam můžete jít, aby vás vyšetřili, co se týče zdraví, dýchání nebo něčeho jiného." Žena, rozhodla se Luce, když si průvodkyni pořádně prostudovala. Žádný muž by nebyl tak jízlivý a nemluvil k ostatním takovým sladkým hlasem.
"Mám to," řekla Luce a cítila, jak se jí obrací žaludek. "Ošetřovna."
Brala léky mnoho let. Po nehodě letos v létě, Dr. Sandford, její lékař v Hopkintomu-a důvod proč jí rodiče poslali do internátní školy, až do New Hampshiru-chtěl, aby zvážila, že by začala brát léky znovu. I když ho nakonec přesvědčila o tom, že je v pořádku, trvalo další měsíc, než ho přemluvila, aby jí vysadil i ty strašný antipsychotika.
To byl důvod, proč se zapsala na školní rok do Meč&Kříž až po začátku akademického roku. Být novým studentem bylo dost těžké a Luce byla opravdu nervózní. Musela přijít do třídy, kde se už všichni ostatní znali. Ale jak to tak podle tohohle turné vypadalo, nebyla jediný nováček, který dnes přišel.
Nenápadně se podívala na další tři studenty, kteří kolem ní stáli v půlkruhu. Na její poslední škole Dover Prep se první den ve škole setkala se svou nejlepší kamarádku Callie. Na celé školní půdě, kde se prakticky všichni bavili se všema, bylo brzy jasné, že Luce a Callie byly jediné nebavící se děti. Ale netrvalo to dlouho a obě dívky si uvědomily, že mají stejnou zálibu ve starých filmech-zejména pokud se jednalo o Alberta Finneyho. Od té doby, co v prváku při sledování Two for the road zjistily, že ani jedna z nich nedokáže udělat pytel popcornu bez toho, aby způsobily požární poplach, byly Callie a Luce nerozlučné. Dokud ... dokud se nemusely rozloučit.
Vedle Luce byli dva chlapci a dívka. Dívka byla blondýnka. Typicky komerčně hezká s umělými růžovými pěstěnými nehty. Jejich barva odpovídala jejím pořadačům.
"Jsem Gabbe," řekla a své jméno protáhla. Obdařila Luce velkým úsměvem, který zmizel stejně rychle, jako se objevil. Dokonce i dřív, než jí Luce řekla, jak se jmenuje.
Dívky slábnoucí zájem jí připomínal spíš jižní verzi dívek z Doveru, než někoho, koho byste čekali v téhle škole. Luce se nemohla rozhodnout, jestli je to příjemné nebo spíš naopak. Nedokázala si představit, co dělá tahle dívka, která vypadala takhle, v téhle reformované škole.
Napravo od Luce byl kluk s krátkými hnědými vlasy, hnědýma očima a houfem pih na nose. Ale ze způsobu jakým klopil oči a stále si hrál s palci, Luce získala dojem, že stejně jako ona byl pravděpodobně ještě ohromený a rozpačitý z toho, že je tu nový.
Kluk na druhé straně naopak vystihnul obraz Luce o tomhle místě až příliš dokonale. Byl vysoký, hubený a přes rameno měl přehozenou tašku DJ. Měl husté černé vlasy a velké, hluboké zelené oči. Jeho rty byly plné a kvůli jejich přirozené barvě, by většina dívek zabíjela. Na zadní straně krku měl černé tetování ve tvaru slunce. Zdálo se, že na jeho světlé kůži téměř zářilo, když stoupalo od hrany černého trička.
Na rozdíl od těch dvou, když se k ní tenhle kluk otočil a setkal se s jejím pohledem, držel ho a už se nepodíval jinam. Jeho ústa byla stáhnutá v přímce, ale jeho oči byly teplé a živé. Díval se na ni a byl nehybný jako socha. Luce cítila, jak ztuhla na místě taky. Zatajila dech. Ty oči byly intenzivní a lákavé a, no, taky odzbrojující.
Když si nejednou průvodkyně odkašlala a přerušila kluka v jeho hypnotizujícím pohledu. Luce se začervenala a předstírala, že je velmi zaneprázdněná tím, škrábat se na hlavě.
"Ti z vás, kteří se nebudou řídit příkazy, které nějakým věcem zakazují volný vstup, se vystaví nebezpečí."
Průvodkyně ukázala na velkou kartonovou krabici, nad kterou bylo napsáno velkými červenými písmeny NEBEZPEČNÝ MATERIÁL. "A když říkám volný vstup, Todde" -položila ruce na rameno pihovatého kluka, což způsobilo, že poskočil- "Myslím tím, že budeš plnit všechno to, co ti tvoje průvodkyně řekne. Ty-" ukázala na Luce- "se vyhni nebezpečí a zůstaň se mnou."
Všichni čtyři se začali šourat za ní a Luce sledovala, jak si ostatní studenti začali vyprazdňovat kapsy. Dívka vytáhla růžový švýcarský armádní nůž, který byl dlouhý tři palce. Zelenooký kluk neochotně vytáhl plechovku barvy ve spreji a krabičku fréz. Dokonce i nešťastný Tedd vyndal několik knih o fotbale a malou lahvičku na různé tekutiny. Luce si připadala hloupě, že neskrývala žádné nebezpečné předměty, ale když viděla, jak ostatní berou své mobily a házejí je do krabice, jen polkla.
Naklonila se a přečetla si, co všechno zahrnují NEBEZPEČNÝ MATERIÁL trochu podrobněji. Všimla si, že jsou mobilní telefony, pagery a všechno, co chytá rádiový signál, přísně zakázány. Už takhle bylo dost špatné, že nemohla mít svoje auto! Luce pevněji sevřela svůj mobilní telefon v kapse. Bylo to její jediné spojení s vnějším světem. Když najednou uviděla výraz ve tváři jejich průvodkyně. Několikrát Luce rychle poplácala po tváři. "Neomdlívej mi tady děvče. Neplatí mě za resuscitaci. Kromě toho můžeš si zavolat jednou týdně z hlavní haly."
Jeden telefonát ... jednou týdně? Ale-

1.kapitola 2/3

Podívala jsem se na telefon ještě jednou, naposledy. Viděla jsem, že jsem měla dvě nové zprávy. Zdálo se nemožné, aby šlo o moje poslední dvě zprávy. První z nich byla od Callie.
Hned mi zavolej! Budu čekat na telefonu celou noc a budu připravená na nášup. A pamatuj si na mantru, kterou jsem ti řekla. Přežiješ to! BTW, je to dobrý, myslím si, že už na to každý zapomněl...
Typická Callie. Vždycky psala tak dlouhé zprávy, že Lucein zatracený telefon vždycky zprávu od čtyři řádky uříznul. Ale na jednu stranu se Luce skoro ulevilo.
Nechtěla si číst o tom, jak už všichni ze staré školy zapomněli, co se jí stalo a co udělala, že se ocitla tady.
Vzdychla a otevřela druhou zprávu. Ta byla od mámy, která se naučila psát zprávy teprve před několika týdny a která jistě nevěděla o téhle věci -můžeš si zavolat jednou za týden- protože jinak by jí sem nikdy neposlala. Nebo jo?
Holčičko, pořád na tebe budeme myslet. Buď hodná a snaž se jíst dost bílkovin. Dobře, ozvi se, až budeš moct. Miluju tě, M&T
S povzdechem si Luce uvědomila, že její rodiče o tom museli vědět. Jak jinak by si mohla vysvětlit jejich výrazy ve tváři, když se s nimi dneska loučila s taškou v ruce? Při snídani se pokusila o vtip, že nakonec alespoň ztratí v Nové Anglii ten otřesný přízvuk, který získala v Doveru, ale její rodiče se na ní ani neusmáli. Myslela si, že na ni byli ještě naštvaní. Nikdy na ní nezvýšili hlas, takže když se na ni opravdu zlobili, zavedli doma léčbu tichem. Teď už chápala jejich dnešní chování : Její rodiče byly smutní ze ztráty kontaktu s jejich jedinou dcerou.
"Stále čekáme na jednu osobu," zanotovala průvodkyně. "Zajímalo by mě, kdo to asi tak je."
Pozornost Luce se přesunula ke krabici, která teď přetékala zakázanými věcmi, které ani neznala. Cítila, jak se na ní tmavovlasý kluk kouká. Když vzhlédla, všimla si, že na ní každý zíral. Otočila se. Zavřela oči, pomalu otevřela prsty a nechala její telefon vyklouznout z jejího sevření a dopadnout se smutným zvukem na vrchol hromady. Tím zvukem, který jí říkal, že bude osamělá.
Todd a Gabbe zamířili ke dveřím, aniž by se jedinkrát podívali směrem k Luce. Třetí kluk se ale podíval na průvodkyni.
"Můžu ji tu provést," řekl a ukázal na Luce.
"To není součást naší dohody," odpověděla průvodkyně automaticky, jako kdyby tenhle dialog očekávala. "Jsi opět novým studentem, to znamená, že i pro tebe platí nová omezení pro studenty. Zpátky do bodu nula. Jestli se ti to nelíbí, měl by sis dvakrát všechno promyslet, aby ses nevrátil do vězení, jsi podmínečně propuštěný."
Kluk stál bez hnutí a bez výrazu, když průvodkyně vzala Luce - která ztuhla na slově "podmínečně propuštěný" -
a vedla ji ke konci zažloutlé haly.
"Pojď dál," řekla, jako by se nic nestalo. "Běž do pokoje." Ukázala na vzdálené okno, které směřovalo do vzdáleného bloku budov. Luce mohla vidět, jak se k nim pomalu přidali Gabbe a Todd. Třetí kluk šel pomalu za nimi, jako by to, aby je dohnal, byla poslední věc na jeho seznamu, co hodlá udělat.
Ložnice byly impozantní a náměstí, neboli šedý blok budov, měly dvojité dveře, které nedávaly možnost vidět život v nich. Uprostřed trávníků stála velká kamenná deska. Luce si z webu pamatovala, že na ní bylo vytesáno PAULINA UBYTOVNA. V ranním slunci, které prozařovalo mlhou, to vypadalo ještě ošklivější, než to na černobílé fotografii. Přimhouřila oči. Zdálo se jí to, nebo byl nad plotem kolem budovy ostnatý drát? Průvodkyně se podívala do složky a listovala jím, aby našla Luce. "Pokoj šedesát tři. Hoď si zatím tašku a ostatní věci do pokoje. Vybalíš si až odpoledne."
Luce táhla červenou tašku za třemi dalšími studenty. Pak reflexivně sáhla po jejím mobilním telefonu, kam si obvykle zapisovala všechny věci, které si musela pamatovat. Ale její ruka nahmatala jen prázdnou kapsu, povzdechla si a pokusila si vrýt číslo jejího pokoje do paměti.
Stále jí ještě nebylo jasné, proč nemohla zůstat bydlet s rodiči, jejich dům v Thunderbolt byl méně než půl hodiny od školy. Cítila se doma v Savannah, kde jak říkala její máma, i vítr foukal líně. V Georgii bylo lehčí a pomalejší tempo. Mnohem vhodnější než byla pro Luce Nová Anglie.
Ale v téhle škole neměla pocit jako v Savanahh. Sotva se mohla cítit dobře na místě, které bylo mrtvé a bezbarvé a kam jí donutil jít soud. Zaslechla tátu, jak telefonoval s ředitelem školy a přikyvoval jako jejich zmatený učitel biologie: "Ano, ano, možná by pro ni bylo nejlepší být pod dohledem celou dobu. Ne, nechtěli bychom nějak zasahovat do vašeho systému."
Jasně, že její otec nevěděl všechno o dozoru na její jedinou dceru. Tohle místo vypadalo jako vězení s nejvyššími bezpečnostními opatřeními.
"A co, co jste to říkala o té červené?" zeptala se Luce průvodkyně, připravena být propuštěna z obhlídky.
"Červená," řekla průvodkyně a ukázala na malé kabelové zařízení, které viselo u stropu. Kamera s blikajícím červeným světlem. Luce je doteď neviděla, ale když na ně byla upozorněna, uvědomila si, že jsou všude.
"Kamery?"
"Velmi dobře," řeka průvodkyně a z jejího hlasu odkapávala blahosklonnost. "Je zřejmé, že bych ti to měla připomenout. Celou dobu, kdekoliv budeš, budeme tě sledovat. Takže nebuď nervózní - budeme tady, kdybys potřebovala pomoct."
Pokaždé, když někdo mluvil s Luce jako s psychopatem, byla mnohem blíž k tomu uvěřit, že je to vážně pravda.
Celé léto ji pronásledovaly vzpomínky. V jejích snech. Ve vzácných okamžicích, kdy jí rodiče nechali samotnou.
Něco se stalo v chatě a všichni (včetně Luce) umírali touhou vědět co. Policie, soudce a dokonce i sociální pracovníci, všichni se z ní snažili dostat pravdu, ale ona byla stejně bezradná, jako byli oni. Ona a Trevor spolu laškovali celý večer, honili se dole pod řadou chat u jezera. Pryč od zbytku lidí. Snažila se jim vysvětlit, že to byla nejlepší noc jejího života, dokud se nezměnila v tu nejhorší.
Strávila hodně času, přehráváním té noci ve své hlavě. Slyšela Trevorův smích, cítila jeho ruce kolem pasu, snažila se uvěřit svému instinktu, který jí říkal, že byla opravdu nevinná.
Ale teď, každé pravidlo na Sword&Cross pracovalo proti ní, naznačovalo jí, že ve skutečnosti byla nebezpečná a bylo třeba jí mít pod kontrolou.
Luce ucítila na rameni pevnou ruku. "Podívej," řekla průvodkyně. "Pokud se cítíš lépe, máš hodně daleko do toho nejhoršího případu tady."
To bylo první humánní gesto, které vůči Luce udělala a ona věřila, že tím chtěla docílit, aby se cítila líp. Ale. Byla sem poslána, protože byla podezřelá z vraždy kluka. Byla blázen a měla stále "daleko do toho nejhoršího případu tady".
Luce přemýšlela, čím přesně se zabývají ve Sword & Cross.
"Dobře, prohlídka je u konce," řekla průvodkyně. "Teď už to zvládneš sama. Tady je mapa, pokud budeš potřebovat něco najít." Dala Luce fotokopii mapy do natažené ruky a pak se podívala na hodinky. "Máš hodinu před tím, než ti začne první hodina, ale ta moje začíná až v pět, takže" -zamávala na Luce- "se neztrať. A nezapomeň," řekla a ukázala na jednu kameru. "Červené tě sledují."
Než mohla Luce odpovědět, objevila se před ní hubená tmavovlasá dívka a kývla svými dlouhými prsty směrem k obličeji Luce.
"Ooooooh," posmívala se dívka duchařským hlasem a tancovala kolem Luce v kruhu. "Červené tě sledujííí."
"Vypadni, Arriane, než ti udělám lobotomii," řekla průvodkyně, ačkoliv bylo z jejího počátečního krátkého, ale upřímného úsměvu vidět, že tahle bláznivá holka měla její náklonnost.
A bylo také jasné, že Arriane
její náklonnost neopětuje. Ukázala na průvodkyni prostředníček a pak se zadívala na Luce. Její odvaha byla pryč.
"A právě za tohle," řekla průvodkyně a zuřivě si něco psala do své knihy, "sis vysloužila úkol ukázat to dneska tady malé miss Sunshine."
Ukázala na Luce, která se dívala na její oblečení. Černé džíny, černé boty a černý top. Co se týče sekce OBLEČENÍ, škola vesele tvrdila, že pokud se studenti chovali dobře, mohli se obléknout, jak chtějí, jen s dvěma malými pravidly: styl musí být skromný a barva musí být černá. Volnost.
Luce na sobě měla příliš velký rolák, který na ní dnes ráno navlékla máma, a který příliš nelichotil jejím křivkám. Navíc byla pryč i její největší pýcha: její husté černé vlasy, které měla dřív až k pasu, měla teď téměř úplně ostříhané. Požár v chatě jí vlasy spálil a její vlasy byly nerovnoměrné, takže po dlouhé a tiché jízdě z Doveru domů, jí máma posadila do vany a táta jí beze slova oholil hlavu elektrickým holicím strojkem. Přes léto jí vlasy moc nevyrostly, takže teď je měla těsně pod uši.
Arrine ji vyrušila z myšlenek, když si jedním prstem klepla proti jejím bledým rtům. "Perfektní," řekla a vykročila, aby Luce obešla. Přes rameno ji řekla. "Jen jsem si říkala, že bych doopravdy mohla využít nového otroka."
Dveře do haly se otevřely a vešel vysoký kluk se zelenýma očima. Zavrtěl hlavou a řekl Luce: "Na tomhle místě se nebojí prohledat ti všechny věci. Takže jestli máš zabaleného cokoliv nebezpečného," zvedl obočí a ukázal rukou na mojí tašku- "ušetři si potíže."
Za Luce se Arriane zasmála. Kluk k ní otočil hlavu, a když jeho oči zaregistrovaly Arriane, otevřel ústa a potom je hned zavřel. Jako by si nebyl jistý, jak postupovat.
"Arriane," řekl klidně.
"Cam," vrátila mu.
"Ty ho znáš?" zašeptala Luce a přemýšlela, zda byly na téhle škole stejné druhy klik, jako byly na škole v Doveru.
"Ani mi to nepřipomínej," řekla Arriane a strkala Luce ven ze dveří do šedého a bahnitého rána.
Zadní část budovy ústila v chodník, který hraničil s neopečovávaným polem. Tráva byla tak vysoká, že to vypadalo spíš jako neobydlený prostor, než jako měšťanská škola jenže vybledlá výsledková tabule a malé dřevěné tribuny tvrdily opak.
Kromě školy tam byly ještě čtyři velké budovy: bloky příšerně vypadajících kolejí nalevo a obrovský, starý ošklivý kostel napravo. Pak tam byly další dvě rozsáhlé budovy, které Luce rozpoznala jako učebny.
To bylo ono. Celý její svět byl zrovna teď tento žalostný pohled před očima.
Arriane se okamžitě vydala cestou doprava a vedla Luce na pole a potom na vrchol jedné z mokrých dřevěných tribun.
Stejně rozestavěné byly v Denveru, ale tam to křičelo Ivy League a běhali tam atleti, takže se tomu Luce vždycky vyhnula. Ale tohle pole bylo prázdné a jeho zrezivělé a křivé branky byly něco úplně jiného. Tohle Luce nechápala. Nad hlavou jim přeletěly tři supy, které vypadaly jako krůty. Vítr bičoval holé větve dubů. Luce sklonila bradu a skryla ji v jejím roláku.
"Tááákže," řekla Arriane. "Teď ses setkala s Randym."
"Myslela jsem, že jeho jméno bylo Cam."
"Nebudeme o něm mluvit," řekla Arrine rychle. "Co říkáš na tu holku-kluka tam." Arrine trhla hlavou směrem ke kanceláři, kterou před chvílí opustili. "Co myslíš, kluk nebo holka?"
"No, holka?" řekla Luce váhavě. "Je to test?"
Arrine se usmála. "První z mnoha. A ty jsi prošla. Alespoň si myslím, že jsi prošla. Pohlaví většiny lidí z fakulty je diskutabilní a kolují o nich dohady. Neboj-dostaneš se do toho."
Luce nechal vtip Arriany, v tomhle případě, chladnou. Ale všechno tady bylo tak hrozně jiné v porovnání s Doverem. Na její staré škole nosili zelené kravaty a budoucí napomádovaní senátoři chodili po chodbách v nóbl tichu. Všechno bylo o penězích.
Velmi často vrhali studenti z Doveru na Luce pohledy, jako by byla špína na jejich jinak čisté zdi a dívali se na ni svrchu. Snažila se představit si, Arrine: lenoší na tribunách a pronáší hlasitě nějaký hrubý vtip jejím peprným hlasem. Taky si snažila představit, co by Callie řekla na Arrianu. Nikdo v Doveru nebyl jako ona.
"Dobře, vyklop to," nařídila Arriana. Plácla sebou dolů na tribunu a ukázala na Luce, aby jí napodobila. Pak řekla: "Co jsi udělala, aby ses sem dostala?"
Tón Arrine byl hravý, ale Luce si najednou musela sednout. Bylo to směšné, ale napůl čekala, že její první den nebude o její plíživé minulosti. Že jí nikdo nevezme tu tenkou fasádu klidu. Samozřejmě, že to budou chtít lidi vědět.
Cítila jak jí ve spáncích buší krev. Stalo se to vždycky, když se snažila myslet-opravdu si vzpomenout, co se stalo tu noc. Nikdy se nepřestala cítit provinile kvůli tomu, co se stalo s Trevorem. Taky se ale snažila přestat se topit ve stínech, které byly to jediné, na co si mohla po nehodě vzpomenout. Ty temné nedefinovatelné věci, o kterých nikdy nikomu nemohla říct.
Nikdy nezačala vyprávět o Trevorovi a o zvláštní přítomnosti, kterou cítila tu noc, když byla s ním, o kroucejících se obrazcích, které visely nad jejich hlavami, a které hrozily, že zkazí jejich jinak perfektní večer. Pak byl Trevor pryč a jeho tělo bylo spáleno k nepoznání. A Luce byla ... byla... vina?
Nikdo nevěděl o temných tvarech, které někdy viděla ve tmě. Vždycky si přijdou na své. Vždycky přišly a odešly na tak dlouho, že už si Luce ani nepamatovala, kdy je uviděla poprvé. Ale pamatovala si, kdy si poprvé uvědomila, že stíny nevidí každý - vlastně nikdo kromě ní. Když jí bylo sedm, rodiče ji vzali na výlet lodí. Bylo to zrovna o západu slunce, když se stíny začaly objevovat nad vodou. Obrátila se k otci a řekla: "Co budeme dělat, až přijdou tati? Proč se taky nebojíš těch příšer?"
Nenašli ale žádné příšery. Ujistili jí, že neexistují, ale Luce opakovaně upozorňovala na přítomnost něčeho vratkého a tmavého. Luce musela na několik vyšetření s rodinným očním lékařem, pak s optikem, pak s ušním lékařem poté, co udělala tu chybu a popsala jim chraptivý strašidelný hluk, který dělaly stíny a nakonec terapie. Pak další léčba a nakonec předpis na anti-psychotické léky.
Ale nikdy neodešly.
Když jí bylo čtrnáct, Luce si už odmítala brát léky. To bylo, když našli v okolí Doverské školy Dr. Sanforda. Letěli do New Hamphire a její otec řídil auto z půjčovny dlouhou zakřivenou příjezdovou cestou k zámku na kopec, který se jmenoval Temná roklina. Dovezli Luce k člověku v laboratorním plášti a ten se jí zeptal, jestli má pořád ty svoje "vize". Její rodiče se potili a tiskli si ruce. Měli svraštěné obočí, protože se obávali, že je s jejich dcerou něco špatně.
Někdo přišel a řekl jí, aby Dr. Sanfordovi lhala a řekla mu, co chce, aby řekla. Kdyby to neřekla, musela by tady v Temné roklině zůstat. Kdyby ale lhala, dovolili by jí zapsat se do Doveru a Dr. Sanforda by navštěvovala jen dvakrát za měsíc.
Luce dovolili, aby přestala používat ty hrozné pilulky hned, jakmile začala předstírat, že už stíny neviděla. Ona ale neměla žádnou kontrolu nad tím, kdy se stíny objeví. Všechno co věděla, byl duševní katalog míst, kde je ve své minulosti viděla
- husté lesy, kalné vody - to byla místa, kterým se musela za každou cenu vyhýbat. Všechno co věděla bylo, že když přišly stíny, většinou je doprovázel chladný pocit, který cítila na kůži a vyvolávaly v ní ohavný pocit. S ničím by si to nespletla.
Luce si sedla obkročmo na tribunu a uchopila její trám mezi palec a prostředníček. Pokud to má dnes zvládnout, bude muset zatlačit její minulost do zákoutí její mysli. Nemohla vystát její paměť, která jí říkala, že tu noc tam nebyla sama. Taky ale nebyl způsob, jak by mohla říct, že tam viděla nějakého podivného šíleného cizince.
Místo odpovědi se podívala na Arriane, která ležela na tribuně. Měla na sobě obrovské černé sluneční brýle, které pokrývaly většinu jejího obličeje. Bylo těžké říct, jestli se na Luce dívá taky, protože po chvíli vyskočila z tribuny a zazubila se.

Smečka 3 kapitola devátá (9)

8. června 2012 v 21:44 | Arwen |  Smečka (Smečka #3) - Andrea Cremer

Kapitola desátá


MŮJ ŽALUDEK KRUČEL, ale já byla stále vykolejená z mého náhlého setkání s Renem v koupelnách. Nemohla jsem riskovat běžením k Shayovi, když byly mé pocity tolik zmatené.
… a když bylo pravděpodobné, že na mé kůži ulpěla Renova vůně.
Sakra, Callo. Proč se od něj nemůžeš držet dál?
Od obou z nich?
Naučila jsem se, jak mocná může být touha a láska a daleko víc, ale stále mě frustrovalo, jak můžu ztratit kontrolu, když mi začne vřít krev.
Vzhledem k tomu, že jsem zavrhla připojení se k Haldiskému týmu na snídani, vydala jsem se do sadu, abych našla nějaké čerstvé ovoce. Jelikož bylo tak brzy, překvapilo mě, když jsem našla Ansela sbírajícího pomeranče z malého lesíku.
"Dobré ráno,"usmál se na mě.
"Nějaká šance, že bych mohla dostat jeden z nich?"řekla jsem a ukazovala na z poloviny plný košík.
"Jasně,"jeden mi podal.
"Jsi vzhůru brzo," začala jsem loupat pomeranč.
Jeho ramena se napjala. "Nebylo jednoduché spát."
Žvýkala jsem kousek ovoce a užívala si jasnou chuť citrusu na jazyku. Pomeranč byl šťavnatý, perfektní.
Ansel zůstal potichu, tahal pomeranče z větví.
"Vypadáš lépe,"řekla jsem pomalu.
"Opravdu?"
Zakašlala jsem, trochu jsem se dusila pomerančovou šťávou. Anselův hlas byl tak plechový, že mě bolely kosti tak, jako když jsem se poprvé dozvěděla, jak ho Strážci potrestali.
"Necítíš…se v pořádku?"zeptala jsem se.
Otočil se ke mně. I když jeho oči už nebyly prázdné, vzhledem k tomu, jaký byl v Denveru, byly beznadějné.
"Nikdy nebudu v pořádku, Callo,"řekl a otočil pomerančem ve svých rukou. "Ne skutečně."
"Ale…"zírala jsem na něj a přála si, aby neřekl věci, co řekl. Chtěla jsem věřit, že to byl nějaký druh sebelítosti, ale věděla jsem, že nebyl. "Ale Bryn."
"Miluju Bryn,"řekl. "A nemůžu ji vidět v bolesti."
Sledovala jsem jeho tvář. Vypadal starší, než ten mladší bratr, jakého jsem znala. Starší a naštvanější.
"Předstíráš, že jsi v pořádku, takže ji nezraňuješ."
Přikývl. "Vypadá to, že mě pořád miluje. Snažil jsem se to rozbít, ale neposlouchala mě."
"Ty už s ní nechceš být?"zeptala jsem se.
"Vždycky ji budu milovat,"řekl Ansel. "Ale nejsem pro ni dobrý partner. Zaslouží si víc."
"Jak to můžeš říct?"chtěla jsem na něj křičet, ale po dlouhém přemáhání jsem to řekla klidným tónem. "Jsi pořád ta samá osoba."
"Nejsem." Ansel podržel pomeranč a nehty se zaryl do kůry. "Věř mi. Nejsem."
"Ano, jsi,"řekla jsem. "A Bryn tě miluje."
"Už se jí nerovnám. Nemůžeš mít partnera bez opravdového partnerství. Ty bys tomu měla rozumět ze všech lidí nejvíc.
"Samozřejmě, že rozumím,"zamračila jsem se. "Ale mýlíš se. Už jsem ti říkala, že Hledači a Ochránci byli v minulosti spolu. Měli rodiny."
"Já vím,"řekl Ansel. Jeho úsměv byl zlomyslný. "Slyšel jsem. Od tebe. Od Tess. Ochránci a Hledači. Corrine a Monroe. On a ona, ona a on.
"Takže jaký je problém?" zmáčkla jsem v pěsti zbytek pomeranče. Šťáva se mi roztekla mezi klouby. "Fungovalo to. Byla to pravá láska, skutečné partnerství. Lidi pro to umírali."
"To není to samé,"řekl a sklopil oči.
"Proč?"
"Protože jsem se nenarodil jako Hledač. Nemám jejich sílu." Znovu se na mě podíval, šedé oči jako bouřka.
"Jsem míň, než jsem býval. Nikdy nebudu víc. Jednou si to Bryn uvědomí. A odejde. Bude to tak nejlepší."
"Co když to neudělá?" zírala jsem na zbytky pomeranče, ležící v mých rukou, a připadalo mi to, jako kdybych zírala na Anselovo zničené srdce. "Co když chce být s tebou a mít rodinu?"
"Kde bych hrál otce smečce mláďat vlků?"
"Tak to chodí,"řekla jsem.
"Já vím,"řekl. "Tess mi vysvětlila celou tu podstata-druhu-matky věc. Ale na biologii nebo magii nebo co to je, nezáleží. Není to o tom, že bychom já s Bryn mohli být spolu a mít rodinu. Je to o tom, co bychom měli být."
"Jen tomu dej čas, Anseli,"nevěděla jsem, co dalšího říct. Nenáviděla jsem tu bezmoc v jeho hlase, konečnost.
"Slibuju, že Bryn nikdy neublížím,"řekl. "Neřeknu jí, jak se doopravdy cítím. Budu s ní, když mě bude potřebovat a když bude chtít, nechám ji jít."
Stáli jsme tam, zírali jeden na druhého. Nebylo tu nic dalšího, co říct.
Ansel se usmál, úplně prázdný, podal mi další pomeranč.
"Pořád potřebuješ snídat A první pomeranč si zavraždila."
"Díky." Snažila jsem se ta slova protlačit krkem.
"Tady jsi!"hlas Bryn mě přiměl se otočit. Skákala po cestě, celá zářila. "Promiň, dávala jsem si extra dlouhou sprchu. Je to nebe na zemi! Hledači by opravdu měli najít způsob, jak to protlačit na trh. Promluvím o tom s Tess. Čichni si k mé kůži - jsem jako růže a tymián!"
Otočil se k ní a já spatřila, že se to stalo. Maska se zvedla a můj zlomený bratr se změnil v toho Ansela, co jsme vždycky znali.
Nemohla jsem tu být. Ne teď. Nechtěla jsem, aby má tvář Bryn cokoliv prozradila. Omluvila jsem se, že mám schůzku s Anikou, spěchala jsem od nich a snažila se zaměstnat pomerančem. Ale jen jsem zdolala půl cesty, když mi další věc připomněla, jak pomíjivá život může být.
Connor se uvelebil na kamenné lavičce u cesty. Jeho košile byla rozepnutá. Jeho hruď s ostře řezanými svaly byla poseta škrábanci. Škrábanci, jaké jsem poznávala.
Přemýšlela jsem o tom, že se otočím, ale uvědomila jsem si, že musím pročistit vzduch s mými vlastními nevyřízenými účty s ním.
"Takže kolik Ochránců jsi zabil?"
"Snažil jsem se,"odvětil bez otevření očí. "Ale jak vidíš, všichni byli tak laskavi, že mi nechali suvenýr,"přejel si rukou po škrábancích.
Plácla jsem sebou na lavičku vedle něj a nechala sluneční teplo dojít na můj krk a ramena. Můj puls vyrazil tryskem, ale přinutila jsem se dokončit to, co jsem začala.
"To, co jsi viděl dnes ráno…"jemné teplo mě rozbrnělo a krev se mi nahrnula do krku a do tváří.
"Hej, žádné soudy,"řekl Connor. Založil si ruce za hlavu a naklonil ji tak, že na mě mohl zírat.
"I když, pokud ztratíme Sciona kvůli tomu, že na sobě nemůžeš udržet kalhoty, zaplatíš za to. Doslova."
Když jsem zavrčela, zasmál se.
"Nechtěl jsem se ptát na vaše mlhou opařené, sladké tváře,"řekl. "S tím jsi začala ty."
Objala jsem si rukama kolena a položila na ně bradu. "Jen jsem chtěla, abys to pochopil."
Koutek jeho úst zaškubal. "Pochopil co přesně?"
"Že já, Ren a Shay jsme v komplikované situaci."
"Komplikované?"Jeho úsměv se rozšířil. "Mně se to zdá pěkně jasné. Dva chlapi tě vzrušují. Musíš si jednoho vybrat."
"To není všechno-"
Connor mě přerušil mávnutím ruky. "Samozřejmě jsou tu nějaké detaily, ale ty musíš scvrknout na základy. Jedna ty a dva oni. Láska je mrcha."
"Pěkné,"přála jsem si, abych ho mohla nazvat lhářem, ale jeho vylíčení mého životního příběhu bylo docela logické.
"Podívej, zlatíčko, nechci si na nic hrát. Jen tomu říkám tak, jak to je." Odhrnul si své kaštanové vlasy z tváře. Stále byly po sprše trochu vlhké. Už se začal pod středomořským sluncem opalovat.
"Myslíš, že všechny ty tvoje výroky jsou jen řeči?"ušklíbla jsem se. "Kdo by to řekl?"
Věnoval mi dlouhý pohled, ale neodpověděl.
"Víš, co si myslím?"
Pozvedl obočí.
Otočila jsem se k němu. "Myslím, že všechny ty bezbarvé řeči jsou jen tvůj způsob, jak odvést pozornost od faktu, že je tu jedna osoba, na které ti záleží."
"Opravdu si myslíš, že jsem člověk pro jednu ženu?"Connor se usmál, ale jeho oči zůstaly tvrdé.
Držela jsem jeho pohled. "Myslím, že jsi zamilovaný do Adne."
Odvrátil pohled první a zadíval se do fontány.
"Udělal jsem s Adne chybu,"řekl pomalu, ponořoval se do svých vlastních myšlenek. "Asi před rokem."
"Chybu?"zamračila jsem se. "Ou… ty myslíš, spal jsi s ní?"
Odpověděl s ledovým smíchem. "Ne."
"Nespal jsi s ní?"Nechápala jsem úsečnost jeho úsměvu.
"Definitivně ne,"řekl. "A myslím, že to byla chyba."
"Teď se v tom ztrácím."
Přehodil nohy přes lavičku a dal si ruce na stehna. "Adne byla jen dítě, když jsem ji potkal. Mně bylo šestnáct. Nafoukaný jako peklo."
"Jo, od té doby ses úplně změnil."
Usmál se, ale ne na mě. "Měla to těžké."
"To mi říkala,"řekla jsem a pamatovala si, jak Adne popisovala, jak jí byl Connor přítelem, když ho potřebovala poté, co jí zemřela matka.
Connor se na mě díval, v jeho očích zaplál alarm. "Co ti řekla?"
Zamračila jsem se, když jsem viděla, jak zbledl. "Jen jak jsi s ní žertoval, když ztratila mámu."
"Ach…dobře,"Connor se vrátil do normálu.
"Ale bylo by ti líp, kdybys mi řekl, co sis myslel, že řekla."
Zavrtěl hlavou a potichu promluvil. "Je jí šestnáct."
"To vím."
Pohlédl na mě. "Minulý rok jí bylo patnáct… a mně dvacet. Vždycky jsme byli po zimním slunovratu spolu. Ethan, Kyle, Stuart a já jsme přišli z Denverské základy. Adne si dávala pauzu od učení."
Přikývla jsem. Zatím to nebylo nic prazvláštního.
"Po oslavě - hostina, hodně pití a tance - jsem se šel zhroutit do svého pokoje. Adne se mě zeptala, jestli s ní můžu na chvíli ven."
Můj puls nabíral obrátky. Věděla jsem, kam to směřuje a byla jsem nervózní za ně oba.
Connor si přejel po zátylku. "Nebyla úplně při smyslech. A měla dost silný argument pro to, co měla na mysli."
"Snažila se tě svést?" Nebylo těžké představit si Adne, jak jde po tom, co chce.
"Jo. Hodně."
"A tys řekl ne?" To byla část, které se těžko věřilo.
"Bylo jí patnáct,"řekl.
"Já vím." Patnáct byl hodně mladý věk, ale Adne byla stará duševně. Nemyslela jsem si, že by to Connor bral jako výhodu. A taky jsem věděla, že když se Adne pro něco rozhodne, nedá se dost dobře zastrašit.
"A je Monroova dcera."
"Ach." To mi dávalo smysl.
"Když jsem se jí snažil vysvětlit, že 'my' by byl špatný nápad, nevzala to moc dobře."
"To si umím představit." Ve skutečnosti jsem si představovala létající objekty, rozbité sklo a možná Connora s monoklem. "Takže to bylo před nebo po sázce se Silasem?"
Rychle se nadechl. "Ona ti o tom řekla."
"Řekla, že nic z toho nebylo."
"Sázka byla první, ale jen pár hodin," řekl.
"Vyšlo to z toho, že já a Adne už jsme kolem sebe nemohli dál tancovat. V momentě, když jsem jí políbil, nemohl jsem…"
"Nemohl jsi předstírat, že jsi do ní nebyl zamilovaný."
Věnoval mi nepřátelský pohled.
"To je jasné,"řekla jsem.
"Nemohl jsem to předstírat sobě,"řekl. "Ale myslel jsem, že bude nejlepší předstírat jí."
"Myslím, že ses mýlil." Moje vlastní mysl se vrátila k Renově zpovědi. Kdybych věděla, co ke mně doopravdy cítí, byly by naše životy jiné? Po té otázce se mi zjevil Shay. Chtěla bych, aby to bylo jinak? Neuměla jsem si představit Shayovu nepřítomnost. Moje srdce bolelo při pomyšlení, že bych se do něj nikdy nezamilovala.
"Možná,"Connor se postavil a protáhl se. "Rozhodně to neprošlo tím způsobem, jak jsem doufal."
"V co jsi doufal?" zeptala jsem se. "Chceš vidět Adne s někým jiným?"
Náhlé bodnutí v jeho tváři mi prozradilo, že je to to poslední, co by chtěl.
Držela jsem se své pozice. "Pak by bylo lepší, abys něco udělal."
"Uděláme dohodu,"pomalu se usmál. "Vyřeším mě a Adne, když si vybereš svého kluka."
"To je nefér." Byla jsem na nohou a oplácela mu pohled.
"V lásce a válce je všechno fér,"odvětil Connor a vydal se po cestě. Předpokládala jsem, že tím je rozhovor u konce.
"Takže co?"zavolala jsem za ním. "Neuděláš nic?"
"Budu následovat svého alfa,"otočil se a usmál se.
"To znamená co?"založila jsem si ruce v bok.
"To znamená, že se chystám vyhrát tuhle válku,"zasalutoval.
"Romance počká."
Zírala jsem na něj, frustrovaná tím rozhovorem. Ale nakonec jsem se alespoň dozvěděla něco z minulosti Connora a Adne.
"Callo!"Otočila jsem se a uviděla jsem Bryn, jak na mě mává, za ní Ansel, koš ovoce už plný. Mason byl s nimi.
"Co je?"zeptala jsem se, když jsem byla u nich.
"Musíme do tábora trestanců,"řekla.
"Do tábora trestanců?" Zeptala jsem se. "Proč?"
Mason se na mě podíval a povzdechl si. "Logan chce schůzku."



překlad od thesecretcircle-fan.blog.cz

Smečka 3 kapitola jedenáctá (11) část 1.

8. června 2012 v 21:44 | Arwen |  Smečka (Smečka #3) - Andrea Cremer

Kapitola jedenáctá


LOGANOVA UBIKACE působila mnohem víc jako cela než Anselův pokoj. To bylo utěšující, ale stejně jsem se musela naježit, když jsem vkročila do malého prostoru. Všichni jsme byli potichu na cestě ze zahrady do tábora trestanců. Pokoje, co se užívaly pro vězně, se nacházely v přízemí Akademie - odděleny od živější sekce institucí Hledačů. I když mě Mason ujistil, že bude přítomna Anika, tohle setkání mi moc nesedělo. Bylo tak známé. Logan měl něco říct smečce. Byli jsme předvoláni, jako kdyby byl pořád náš pán. Z toho, jak se Mason ztuha pohyboval po chodbách, jsem mohla říct, že taky nebyl šťastný. Nemohla jsem mu to mít za zlé.
Co mě trochu překvapilo, bylo to, že Ansel trval na tom, že půjde s námi.
"Pro morální podporu,"řekl s pohledem na Masona, který se ho zeptal proč. Pokud by tu byl někdo, kdo by měl víc důvodů nenávidět Logana - nebo všechny Strážce - než Mason, byl by to můj bratr.
Shay na nás čekal u dveří. Když jsme my čtyři vešli, Logan vypadal, že měl od pohodlí daleko, ale přesto se uvelebil na dvojmatraci, co představovala jeden polštář a vlněnou deku, opíral se o loket a kouřil hřebíčkovou cigaretu.
Ren, Sabine a Nev už byli v místnosti. Anika a Ethan stáli hned za třemi vlky. Ethan pozoroval Logana podezíravě, zatímco Anika spíš zvědavě.
"Výborně," Logan se na nás usmál a odklepl popel do sklenice na zemi.
"Polib mi." Zavrčela jsem. Logan možná očekával obchod jako obvykle, ale v tom jsem ho nenechala. Už nebyl náš pán a já jsem se chystala ujistit, že to ví. Bryn se rychle nadechla, ale Mason se usmíval. Loganovy oči se na moment vykulily, ale pak zpět nasadil svou netečnou masku.
"Callo, neočekávám tvoji lásku, ale přece jen můžeme být pořád slušní."
"Jsi vězeň,"řekla jsem. "Všechna slušnost není na místě. Na co je tohle setkání?"
Odkašlal si. "Z dvou důvodů. A děkuji, že jste přišli."
"Calla má pravdu,"řekl Ren. "Nech si to představení, Logane. Prostě mluv."
"Všichni nejsou v náladě." Logan si vzal cigaretu a povzdechl. "Má poslední."
"To je dobře,"řekl Mason.
Logan na něj pohlédl a moje srdce poskočilo.
"Nedívej se na něj." Nev přešel místnost, aby zastínil Loganovi výhled na Masona. "Už nikdy se na něj nedívej, nebo ti vyškrábu oči."
"To je v pořádku,"zašeptal Mason, ale zbledl. Ansel schoval ruce do kapes a zíral na podlahu.
Poprvé Loganův hlas nebyl čistý, panovačný tón. "No, to nás dostává k první věci… Chci vám nabídnout omluvu."
Nikdo nepromluvil, ale všichni na Strážce zírali.
Byl to Shay, kdo konečně prolomil ticho."Omluvu?"
"Nehledě na mé věznění, přišel jsem sem respektovat sílu, loajalitu a především odolnost vaší smečky. Snažil jsem se využít své loajality vůči Strážcům a je mi líto, že jsem si nechal dědictví přerůst přes hlavu."
"Přerůst přes hlavu?"Nev zavrčel a kolem něj se zavlnilo hrozící horko. "Myslíš si, že to smaže všechno, co ses chystal udělat?"
Přikročila jsem k němu. I když jsme tolik nenáviděli Logana, nebylo možné na něj útočit, když byl vězeň Hledačů.
"Samozřejmě, že ne,"pokračoval Logan. Věnoval prosebný pohled Anice, která se pohybovala mezi Strážcem a Nevem.
"Prosím uklidněte se,"její ruka spočinula na rukojeti meči u jejího pasu.
"Nemáš ponětí…"Nev na ni zíral.
"Nech to být." Mason chytil Neva za rameno a zastavil ho. "On za to nestojí."
"A co já?" Překvapeně jsem se otočila. Ansel pomalu kráčel k Loganovi, ruce stále schované v kapsách. "Dostanu omluvu?"
Logan naklonil hlavu a zamračil se. "Předpokládám…"
"Předpokládáš?"Ansel se začal smát. Byl to tenký, hrozivý zvuk. "Zabil jsi mi matku. Stejně tak jako si zabil tu část mě, pro kterou jsem žil."
"Podle mě vypadáš docela dobře,"řekl Logan. "A pokud jde o tvou matku, nebyla to má-"
Jeho slova přešla ve výkřik, když se na něj Ansel vrhl, vytáhl z kapsy zahradnické nůžky a strhl ruku se vší silou, jakou dokázal vyvinout. Ansel byl rychlý, ale Aničiny reflexy stejně byly rychlejší. Vymrštila se kupředu, obemkla ruce kolem Anselova pasu. Ztrácející balanc, Ansel zanechal přes Loganovo rameno dlouhý škrábanec. Mohl to být krk.
"Ethane!"Anika sevřela Ansela a strčila ho do Ethanových silných paží. "Dostaň ho odsud. Najdi Tess. Vyřešíme to později."
Ethan strkal Ansela ze dveří. Sabine se ani neobtěžovala omluvit. Jednoduše následovala Ethana bez jediného slova.
Chtěla jsem jít za nimi, ale Bryn mě chytila za rameno. "Pomůžu. Musíš tu být - něco se děje. Nejsem si jistá co, ale Logan má v mysli velkou potíž. Zůstanu s Anselem."
Část mě se chtěla hádat. Ansel byl živý drát, nebezpečný a nepředvídatelný. Chtěla jsem mu domluvit.
Ale věděla jsem, že Bryn a Tess budou pravděpodobně na uklidnění mého bratra lepší. Pořád mě viděl jako část důvodu, proč už není Ochránce.
"Jdu také,"řekl Mason a chytil Bryn za ruku. "Prostě tu nemůžu být."
"Chceš, abych šel taky?"zeptal se Nev.
Mason zavrtěl hlavou. "Budu v pořádku. Pak se ozvi."
"Pomůže mi někdo?"Loganova ruka byla na jeho rameni. "Krvácím!"
"To na tobě vypadá dobře,"řekl Ren.
"Jsem si jistá, že ti Ethan pošle Elixír,"řekla Anika klidně.
"Za tu dobu nevykrvácíš."
Logan vyvalil oči.
"Co nám ještě řekneš, Logane?"zeptala jsem se. "Protože omluva je skoro ztráta našeho času, když s náma tvoje slova nic nedělají."
"Fajn." Logan se narovnal tak, jak to dokázal, stále si ještě držel poraněné rameno. "Chci vám pomoci."
"Pomoci nám jak?"zeptal se Shay.
"Spíš mě zajímá proč, než jak,"řekl Ren.
Logan se usmál, nabíral důvěru. "Jak už jsem řekl. Přišel jsem respektovat vaše dovednosti a docela jsem se o Hledačích přiučil."
"Vážně?"Anika si založila ruce na hrudi.
"Jen omylem,"řekl Logan. "Celá budova bručela novinkami o vaši poslední misi."
Podíval se na Shaye, jeho oči zabloudily k meči, co měl Shay připoutaný na zádech. "Gratuluji."
Shay přešlápl a opatrně se na Logana díval.
"Obrat událostí mě přinutil zvážit svoji vlastní pozici,"pokračoval Logan. "Vsázím se chlape, že vaše strana vyhraje tuhle válku."
I když jsem nechtěla, zalapala jsem po dechu. To bylo to poslední, co jsem čekala, že Logan řekne.
"Ty seš sotva chlap,"odsekl Nev, nevyveden z rovnováhy Loganovým prohlášením. "Jsi zkažený, arogantní kluk a máš strach. To je všechno."
"To je pravda,"řekl Logan. "No - ta část s tím, že mám strach. Ten zbytek, co jsi řekl, budu ignorovat… ze slušnosti."
"Ty máš strach?" zeptala jsem se, ne tak docela schopna smazat si úsměv z tváře. Strážce má strach z Ochránců. To by mohla být ta nejlepší věc, co jsem kdy slyšela.
"Samozřejmě, že mám,"Logan se setkal s mýma očima a já věděla, že nelhal."Je to psáno. Už to pravděpodobně bylo v té chvíli, když jsi zastavila obětování Shaye o Samhainu. Má jeden z mečů. Brzy bude mít celý Elementární kříž."
"A Strážci už nebudou nic,"řekla Anika.

Smečka 3 kapitola dvanáctá (12)

8. června 2012 v 21:44 | Arwen |  Smečka (Smečka #3) - Andrea Cremer

Kapitola dvanáctá



"MŮŽEME MU VĚŘIT?" Dívala jsem se, jak se Adne pohybuje, zářící spirály se odvíjely z jejich skeanů, když tvořila dveře, co by nás dovedly do odpočinkového místa Eydisu, v Tulúmu. Je to psáno, řekl Logan. Měl pravdu? Měli jsme jeden meč; byli jsme na cestě v získání druhého.
Nev pokrčil rameny. "Tak moc, jak to nesnáším, tak říkám jo. Logan se může bodnout do zad, pokud si myslí, že mu to přinese něco, co chce."
"Na tom nezáleží." Mason se připojil k našemu Haldiskému týmu, ale nevypadal, že by se otřásl ze svého pochmurného postoje.
"Na ničem z toho nezáleží."
"Mohl bys přestat?"Nev na něj vycenil zuby. "Je v pořádku být naštvaný. Měl bys být naštvaný."
Mason se podíval pryč. "Pokud nám to pomůže vyhrát, je to to, na čem záleží."
"Podívej,"Nev promlouval už jemněji. Přitiskl si čelo k Masonovu. "Vyhrajeme a pak ho zabijeme. Platí?"
Mason se snažil odstrčit, ale Nev ho chytil za ramena.
Začal se smát. "Dobře, platí."
Podívala jsem se zamyšleně na Neva. "Proč jsi to neudělal?"
"Co?"zeptal se a držel Masona v objetí.
"Nezabils Logana,"řekla jsem. "Když přicházel portálem s námi. Zůstal jsi člověkem. Škrtil jsi ho. Proč jsi se nepřeměnil a neroztrhal mu krk?"
Byla to lákavá myšlenka a byla jsem si jistá, že Nevovou myslí prošla vícekrát, než jednou.
Nabídl mi sotva znatelný úsměv. "Chtěl jsem, aby věděl, kdo ho zabil. Strážci nikdy nebyly dobří v rozpoznání nás jako vlky.
Přikývla jsem. "Tak dobře."
"Je čas." Anika pokynula k otevřenému portálu. Vše, co jsem viděla skrz zářící dveře, byly tóny klenotů. Safírově modrá. Smaragdově zelená. Barvy tak živé, že byly svůdné a zlověstné.
Shay se přidal do kroku vedle mě. "Ještě jednou mi řekni, proč je tady?"
Nemusela jsem se ho ptát, koho myslí tím "on."
"Ty víš proč. Smečka ho potřebuje. A Hledači mu věří." Ren už se pohyboval portálem, ve vlčí podobě klusal u Sabine a Ethana.
"Fajn,"řekl Shay. Byla jsem trochu překvapená, když se taky přeměnil a následoval Adne do dveří v tónech klenotů.
Mason se zasmál. "Je vlk, to je dobře."
"A nechce po Renovi, aby na tohle zapomenul,"dokončil Nev.
Zubící se jeden na druhého se přeměnili a přidali se k Shayovi.
Slyšela jsem, jak se Connor ta mnou směje.
"Zbabralas to,"řekl, když jsem na něj pohlédla.
"Nezapomeň, že taky vím o tvých ututlávaných problémech, Hledači,"blýskla jsem na něj zuby, než jsem se přeměnila. To mu smazalo úsměv z tváře. Zaštěkala jsem na ze spokojenosti, než jsem následovala ostatní.
Barvy byly tak jasné, že mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že jsme dosáhli cíle. Prostředí kolem mě bylo plné, tak plné. Tlusté listy se na nás skláněly, jadeitová síť jen sotva propouštěla paprsky slunečního světla. Byl to mix vůní, což mi dávalo smysl v tomhle místě… A byla to změna. I když vzduch v Cinque Terra šeptal oceánskou solí a citrusy, bylo to čisté a suché. Vzduch tady byl těžký, plný deště. Zachytila jsem vůni oceánské soli a věděla jsem, že je to blízko. Ale změnila se i vůně oceánu, byla temnější, bohatá na vůni řas a soli, co invokovaly vidinu vln a nekonečného pobřeží.
"Je to vše, co sis představovala?"Silas si narovnal vestu a vzal si svoje všudypřítomné pero a zápisník.
Opravdu si přeju, aby s náma nešel. Masonův hlas zněl v mé hlavě.
Nebudeš se tady moct hádat, odvětil Shay a zavrtěl ocasem.
"Ach, počkat, zapomněl jsem si svůj opalovací krém,"řekl Connor. "Silas bude tak hodný a poběží zpátky na Akademii, aby mi nějaký donesl. My počkáme. Že, lidi?"
"Drž hubu,"řekl Silas, ale poklepal si na vestu, aby se ujistil, jestli si on svůj opalovací krém vzal.
"Pojďte,"mával na nás Ethan, abychom ho následovali dolů na stezku, kterou jsem pod hustým listovím sotva viděla.
"Čekají na nás."
Šli jsme čtvrt míle. S každým krokem se zvuk narážení stupňoval. Ethan se otočil k ostrému rohu cesty, když jsem došla na to samé místo, stoupla jsem si do svých stop.
Bylo to, jako by někdo náhled v tmavém pokoji nakreslil stíny. Oslepující slunce nás zaplavilo, když džungle ustoupila a odhalila míle a míle pláže s pískem, co připomínal bílý sníh. Bouře valícího se příboje mi míchala krev, zněla varovně i vítající zároveň. Nechtěla jsem si to přiznat, ale oceán byl znepokojující.
Vlci nepatřili do vody. Ale stejně kouzlo a krása vln tahala za něco ve mně uvnitř. Možná ta podivnost tomu dávala nevysvětlitelné odvolání.
"Jdeš si zaplavat, Callo?"Connor do mě šťouchl loktem. Zírala jsem na oceán, že jsem tam skoro zůstala. Ostatní byli na cestě k chátrajícímu domu, co vypadal, že je na pomezí lesa a pláže, tvořený z dřevěných prken a hromady dalšího dříví. Z verandy domu vedlo dlouhé molo na oceán, kde se tři loďky pohybovaly nahoru a dolů, ukotveny na vratké konstrukci. Rozpoznala jsem tvar muže na jedné z těch loděk. Nedíval se na nás, byl tak zaměstnán svými vlastními záležitostmi, že náš příchod nezaznamenal.
Žena s dlouhými tmavými vlasy stojící na molu na nás zamávala. Když k ní Ethan dorazil, podržel ji ve vřelém objetí. Rychle se na něj usmála, ale pak se otočila na shromážděné vlky. Shay se před ní zastavil a přeměnil se do lidské podoby.
"Ráda tě opět vidím, Scione." Usmála se a já si uvědomila, že je jedna z Vůdců, kteří se setkávali se Shayem a Anikou bez nás ostatních. Její oči pohlédli na meč na jeho zádech.
"A velmi ráda vidím tohle."
"Bienvenido, lobos," řekla, dívajíc se na mě a moji smečku. "Jsem Vůdce Eydisu, Inez. Prosím, řekněte mi, že nekoušete."
Ren se přeměnil. "Když se ptáte tak hezky, uděláme výjimku."
Zbytek smečky následoval Renův postoj. Chtěla jsem se zasmát, když jsem sledovala své přátele, jak se snaží vypadat mile, místo hrozivě, jak si nás ostatní představovali.
"Vůdci mají smysl pro humor. Kdo by to byl řekl?" Zasmála se hlubokým, skutečným smíchem, který mě přinutil usmát se.
"Jsou samé překvapení," řekl Ethan, ale zčervenal až po uši, když nad ním Sabine pozvedla obočí.
"Jistě." Inez hodila na Sabine překvapivý pohled. "Pojďte dovnitř. Připravili jsme nějaké jídlo. Půjdeme na misi, až se najíte."
"Miluju Eydis," řekl Connor a objal svýma rukama ženu. "Inez nikdy nezklame."
"Musíme využít toho, co máme." Usmála se na něho a podívala se tázavě na Silase.
"Anika mě informovala o tom, že přijdeš. Je vzácné, když je písař mezi námi."
"Dělám je to, co vyžaduje historie," řekl Silas.
Connor strčil Silase ke dveřím domu.
"Prosím tě, jdi ke stolu, ať můžeš jíst, místo mluvit."
Stejně jako základna Haldis v Denveru, bylo toto útočiště postaveno k funkci, i když tato funkce mě zaskočila.
"Toto je obchod s potápěčskýma potřebama?" Shay se otočil po kruhu a podíval se na masky, ploutve a potápěčské bomby, které lemovaly stěny.
"Moc nepodnikáme, ale je to dobrá pojistka." Odpověděl mladý muž s kudrnatými vlasy a zářícíma očima. "Koukni na ty meče! Musíš být on."
"Nic se k tobě nedostalo, že Migueli?" Zasmál se Connor a objímal nový přírůstek. "Rád tě vidím, kamaráde."
"A ty, amigo," Miguel odpověděl dřív, než ho Ethan pozdravil. "Jak to jde, Brumlo?"
"Jsem ještě horší," Ethan se ušklíbl.
"Můžete zkrátit to třídní setkání?" Adne si dala ruce v bok. "Umírám hlady a hodiny ubíhají."
"Třídní setkání?" Zeptala jsem se.
Adne ukázala na tři muže, kteří se choulili k sobě, šeptali si a usmívali se. "Tři Amigové byli ve stejné třídě na Akademii. Měli zajímavou pověst.
"Měli?" Vzhlédl Conner. "Kdy se naše pověst stala minulým časem?"
Adne obrátila oči v sloup, ale Inez položila své ruce okolo ramen dívky a vedle ji do vedlejší místnosti, kývajíc na nás, abychom je následovali.
Po našem italském stravování jsem očekávala, že všechna má budoucí jídla budou zklamáním. Nemohla jsem se mýlit víc. Hostina s polévkou, pa-nuchos a delikátními rybami byla rozprostřena před námi. Každé sousto bylo jako v sedmém nebi. Chtěla jsem mít hrdlo plné jídla, které se nepodobalo ničemu, co jsem kdy ochutnala, ale moje mysl se rychle vrátila k bitvě, která byla před námi. Inez, která seděla v čele stolu, s námi mluvila, když jsme jedli.
"Až budete hotovi, tak se vydáme ven," řekla. Gabriel teď vše připravuje.
"Jaký druh překážky můžeme očekávat?" Zeptala jsem se. "Více Ochránců?"
"Jsou tu Ochránci," řekl Miguel. "Jaguáři."
"Jaguáři?" Zeptal se Nev. "Myslíš jako panteří?"
Inez kývla. Ren a Nev si vyměnili pohledy.
"Doufal jsem ve více medvědů," řekl Nev. "Kočky budou lízat."
"Budeme bojovat s kočkami?" Mason pozvedl obličej. "Fuj. Chutnají strašně."
"Tys jedl kočku?"zeptal se Shay. Můj žaludek se mi zatočil. Neuměla jsem si představit nic nechutnějšího, než kočičí maso.
"Nejedl,"řekl Mason. "Kousl… a zabil."
Všichni jsme na něj zírali.
"Hej-" zvedl na svou obranu ruce. "Napadla mě. Bláznivá kočka."
"Pokud vše půjde dobře, nebudete čelit las sombras," řekla Inez.
"Náš plán je vyhnout se jim. Nikdy není lehké bojovat v džungli a las sombras jsou tam smrtící.!
"Las sombras využívají stromy,"řekl Miguel. "Skáčí z nich."
"Kolik jich je?"zeptal se Ren.
"Jako medvědi preferují samotu,"odvětil. "Ale pořád jsou smrtící."
"Takže co?"zeptala jsem se. "To samé jako v Tordisu? Vy vylákáte kočičky a my se vrhneme do jeskyně?"
Miguel zavrtěl hlavou. "Není to jeskyně. Es un cenoté."
"Ou, chlape." Shay se otřásl. "Vážně?"
Miguel přikývl.
"Co je to si-note-ay?"Mason zápasil s tím slovem.
Shay trochu zezelenal. "To je místo, kde Mayové prováděli obětní rituály pro jejich bohy - hluboké vývěry táhnoucí se míle pod povrchem. Někdy narazí na jeskyně s podzemní vodou. Jsou po celé oblasti,že?"
"." Migelova tvář byla ponurá.
"Španělsky je nazývají sagrados,"řekl Silas. "Studně obětování."
"Studně obětování?"Sabininy oči se rozšířily.
"Házeli do nich lidi,"řekl Shay.
"A Eydis je vnitřek jedné z těchto obětních studní?"zeptala jsem se.
"Ano,"řekl Silas.
"Znamená to, že budeme šplhat dolů do vývěru?" zeptala se Sabine. "Protože to nezní jako zábava.
"Las sombras číhají ve větvích," řekl Miguel.
"Neměli bychom čas sešplhat do jeskyně, aby na nás nezaútočili."
"Co třeba ta věc, co umí Adne?"zeptal se Mason.
"Může otevřít portál dole v jeskyni? Jako v Edenu?"
"Je mi líto. Nic se nedá dělat,"Adne zavrtěla hlavou. "Nemáme ponětí, co tam dole je. Byli bychom opravdu v problému, kdyby se náhodou portál otevřel pod vodou. Nebo na špatné straně srázu. Nemáme žádný popis, kam jít. V Edenu pro mě pracovaly Anselovy zkušenosti. Využila jsem jeho příběh k otevření dveří.
"Tak pak jaký je plán?"zeptal se Shay.
"Gabriel našel další vchod,"řekl Ethan, i když se netvářil moc šťastně.
Ústa Inez byla také pochmurná. "Zkoumal to v posledních třech dnech. Je to nejlepší možnost."
"Jiný vchod?"zeptal se Mason. "Ale nebudou tam taky panteři, že?"
"Ne,"odvětil Miguel a setkal se s Ethanovým kamenným pohledem.
"Nebudou?"zamračil se Shay.
"Ne,"Connor si protáhl ramena dozadu. "Protože kočky nesnáší vodu."
Moje kůže se při Connorových slovech naježila. Ne že by vlci přímo nesnášeli vodu, ale stejně jsme nebyli delfíni.
Mrkl na mě. "To je v pořádku, zlatíčko. Všichni jdeme vstříc milému, dlouhému plavání."
"Jak dlouhému?"zeptal se Shay.
"Půjdeme při odlivu,"řekl Ethan. "Doufejme, že nebudeme potřebovat potápěčské náčiní na dlouho, ale všichni dostaneme rychlokurz. Jen pro případ."
"Skvělé,"usmál se Shay. Zbytek vlků na něj zíral. "Co?"pohlédl na smečku s velkýma tolik-nevinnýma očima. "Rád zkouším nové věci."
"Vyvolený vykazuje nadšení pro dobrodružství a riziko přijímání,"zamumlal Silas a zapsal. Nedotkl se toho, co měl na talíři.
"Můžeš tu zůstat?"zeptal se ho Connor. "Pod vodou nemůžeš psát.
Silas vzhlédl. "Zúčastním se každé pamětní události a přenesu je na papír po návratu."
"Samozřejmě,"řekl Connor a odsunul se od stolu. Pohlédl na Inez. "Nebudeme plavat déle než hodinu, ne? Nerad bych dostal křeč."
překlad od thesecretcircle-fan.blog.cz