Pád kapitola 1 (1 a 2 ze 3)

8. června 2012 v 22:26 | Arwen |  Pád (Andělé #1) - Lauren Kate
NA ZAČÁTKU

Helston, Anglie září 1854
Kolem půlnoci její oči konečně nabyly tvar. Pohled v nich byl kočičí, napůl rozhodný a napůl váhavý - obojí znamenalo potíže. Ano, tyhle oči vypadaly tak skutečně. Měla zvednuté svoje krásné, elegantní obočí, které bylo jen palec od tmavého vodopádu jejích vlasů.
Držel se od papíru na vzdálenost paže a plánoval svůj další pohyb. Bylo to těžké, pracovat bez toho, aby byla poblíž něj, ale potom, v její přítomnosti, nikdy nemohl kreslit. Od té chvíle, kdy přijel z Londýna - ne, od té chvíle, kdy ji poprvé uviděl - musel být vždy opatrný na to, držet se od ní dál.
Každý den byla blízko něj a každý den to bylo obtížnější než kdy dřív. To byl důvod, proč se dnes ráno chystal odjet-do Indie, na americký kontinent, nevěděl kam. Všude tam, kde skončí, to bude jednodušší, než tady.
Naklonil se znovu s povzdechem nad výkres. Použil palec, aby mohl rozmazat perfektní linii jejího spodního rtu. Tento neživý papír, krutý podvodník, byl jediný způsob, jak si ji vzít sebou.
Poté, co se narovnal na kožené židli z knihovny, to pocítil. Cítil teplo vzadu, na jeho krku.
Její.
Jen pouhá její blízkost ho nutila cítit zvláštní pocit, jako druh tepla, který vysílají žhavé uhlíky, když k nim hodíš kus dřeva. Věděl to, aniž by se otočil: Byla tam.
Přikryl její podobiznu vázanými dokumenty v jeho klíně, ale nemohl jí uniknout.
Jeho oči se přesunuly na čalouněný gauč ze slonoviny, kde se jen před pár hodinami neočekávaně objevila. Bylo to potom, co si chtěla odpočinout od své párty, v růžových hedvábných šatech. Radovala se, že je nejstarší. Měla v rukách hrst divokých bílých pivoněk. Stále si myslela, že dosáhla toho, že mu připadala nevinná, že jejich častá setkání v altánku byly pouze ... šťastné náhody. Tak naivní! Nikdy jí nemohl říct
- tajemství, které nesl.
Vstal a otočil se. Náčrtky nechal na koženém křesle. Byla tam, tiskla rubín na jejím sametovém bílém jednoduchém županu. Její černé vlasy spadaly dolů v copu.
Výraz v její tváři byl stejný jako ten, který už kreslil tolikrát. V jejích tvářích rostl oheň. Byla naštvaná? Cítila se trapně? Toužil to vědět, ale nemohl si dovolit se zeptat.
"Co tady děláš?" Slyšel zavrčení ve svém hlase. Mrzelo ho, že byl tak ostrý, protože věděl, že ona to nikdy nepochopí.
"Já-já jsem nemohla spát," koktala a pohybovala se směrem k němu a k jeho židli. "Viděla jsem, jak se tady svítí a pak jsem" -odmlčela se a podívala se dolů na své ruce- "uviděla za dveřmi kufr. Jedeš někam?"
"Chtěl jsem ti to říct-" Odmlčel se. Neměl by lhát. Nikdy nezamýšlel, že by jí seznámil se svými plány. Kdyby jí je řekl, jen by to vše zhoršilo. Už teď nechal věci zajít příliš daleko. Doufal, že tentokrát to bude jiné.
Přiblížila se a její oči padly na skicák. "Ty jsi mě kreslil?" Její překvapený tón mu připomněl, jak velký rozdíl byl v jejich chápání.
Dokonce i po celou tu dobu, kterou za těch posledních pár týdnů strávili spolu, jí ještě ani nezačal odhalovat pravdu, která ležela za jejich vzájemnou přitažlivostí.
Tohle bylo dobré - nebo to bylo přinejmenším lepší. Během několika posledních dní se rozhodl odejít, protože tak pro něj bude snazší se od ní odtrhnout. Tohle úsilí na něj působilo tak, že jakmile byl sám, musel se své potlačované touhy zbavit kreslením. Měl celou knihu zaplněnou kresbami jejího krku, její mramorové klíční kosti, černého vodopádu jejích vlasů.
Teď, když se podíval na skicu, nestyděl se za to, že jí maloval, spíš hůř. Studený chlad se jím rozšířil, když si uvědomil, že její objev -expozice jeho citů- jí může zničit. Měl by být víc opatrný. Vždycky to začíná takhle.
"Teplé mléko s lžičkou melasy," zamumlal stále zády k ní. Pak smutně dodal: "To ti pomůže spát."
"Jak to víš? Protože to je přesně to, co moje matka-"
"Vím to," řekla a otočil se k ní. Údiv v jejím hlase ho nepřekvapil, ale on jí nemohl vysvětlit, jak to věděl, nebo jí říct, kolikrát v minulosti už jí připravil tenhle nápoj, když přišli stíny, a jak jí držel, dokud neusnula.
Cítil její dotek přes jeho košili, jako by hořel. Ruka jemně položená na jeho rameni ho přiměla, aby zalapal po dechu. Ještě se v tomhle životě nedotkli. Při prvním doteku ho vždy opustil dech.
"Odpověz mi," zašeptala. "Odcházíš?"
"Ano."
"Pak mě vezmi sebou," vyhrkla. Sledoval, jak se jako na povel nadechla, když chtěla vzít svou námitku zpět. Viděl průběh emocí, které se jí usadily v očích: nejdřív cítila impulzivnost, pak byla zmatená a nakonec se styděla za to, jak byla odvážná. Vždycky to dělala, už mnohokrát předtím a on vždycky udělal tu chybu, že jí utěšil. Stejně jako teď.
"Ne," zašeptal, vzpomněl si ... vždycky si vzpomněl ... "Odplouvám zítra. Pokud ti na mně vůbec záleží, už neřekneš ani slovo."
"Jestli mi na tobě záleží," opakovala, skoro jako kdyby mluvila sama k sobě. "Já-já miluju-"
"Neříkej to."
"Musím to říct. Já-miluju tě a jsem si jistá, že pokud odjedeš-"
"Láska. Neporozumíš tomu, ale musíš mi věřit."
Její oči se do něj zavrtaly. Ustoupila a zkřížila si ruce na prsou. To byla taky jeho chyba - vždycky, když jí to vysvětloval, donutil jí k pohrdavému gestu.
"Chceš říct, že jsou důležitější věci, než tohle?" Mluvila pochybovačně, přičemž si jednou rukou ukázala na srdce.
Oh, vždyť ona nevěděla, co přichází! Musel být silnější, než je teď. Musí být schopen ji zastavit. Pokud jí nezastaví, nikdy se nebude učit a minulost se jen bude stále opakovat. Bude je mučit znovu a znovu.
Známé teplo její kůže pod jeho rukama ho donutilo znovu zaklonit hlavu dozadu a zasténat. Snažil se ignorovat, jak blízko mu byla. Skutečnost, že cítí její rty na těch jeho. Ignorovat hořkost, kterou cítil, že tohle všechno muselo skončit. Ale její prsty jezdily po těch jeho tak lehce. Cítil, jak jí srdce závodí přes látku jejích tenkých bavlněných šatů.
Měla pravdu. Nebylo nic víc než tohle. Nikdy nebylo. Chystal se vzdát a přitáhnout si jí do náruče, když zachytil pohled v jejích očích. Jako kdyby viděla ducha. Odtáhla se od něj a položila si ruku na čelo.
"Mám takový divný pocit," zašeptala.
Bylo už příliš pozdě?
Její oči dostaly podobu těch, na jeho skice. Vrátila se k němu a položila mu ruce na hruď. Její rty byly v očekávání. "Řekni mi, že jsem blázen, ale já tu před tebou přísahám, že je to tak správně ..."
Ano, bylo příliš pozdě. Podíval se nahoru. Viděl nějaký třes. Cítil, jak všechno postupně tmavne. Využil jednu z posledních možností, aby ji mohl držet tak pevně, jak už několik posledních týdnů toužil.
Jakmile se jejich rty dotkly, oba byli bezmocní. Z chutě jejích úst se mu točila hlava. Čím blíže si ji tiskl, tím víc cítil v žaludku vzrušení, utrpení a další pocity. Její jazyk se proplétal s tím jeho. Oheň, který mezi nimi hořel, byl stále jasnější, teplejší a silnější s každým jejich dotekem a každým novým průzkumem jejich těl. Přesto nic z toho nebylo nové.
Místnost se chvěla. Aura kolem nich začala zářit.
Nevnímala, nebyla si vědoma ničeho, kromě jejich polibku.
Jenom on věděl, co se stane. Co tmavý společníci připravili, aby zničili jejich shledání. I když znovu nebyl schopen změnit běh jejich života, věděl to.
Stíny jim kroužily nad hlavou. Tak blízko, že by se jich mohl dotknout. Tak blízko, že kdyby chtěl, mohl by slyšet, co si šeptají. Díval se, jak přes její obličej přešel mrak. Na okamžik zahlédl jiskřičku poznání, která stále rostla v jejích očích.

1. kapitola 1/3

Luce vtrhla do rozsvícené haly školy Meč&Kříž o deset minut později, než původně měla. Robustní průvodce s brunátnými tvářemi a přitisknutou schránkou pod bicepsy, jako ze železa, všem rozdával příkazy - což znamenalo, že Luce byla zase pozadu.
"Takže si pamatujte, jsou to ošetřovna, postele a červené," vyštěkl průvodce na skupinku tří studentů, kteří stáli zády k Luce. "Vzpomeňte si na tyhle základy a nikdo nebude zraněn."
Luce rychle zapadla do pozadí skupiny. Stále přemýšlela nad tím, jestli vyplnila obří hromadu těch papírů správně. Jestli ten holohlavý průvodce, který stál před nimi, byl muž nebo žena. Jestli je tu někdo, kdo jí pomůže s její enormně velkou taškou. Jestli se její rodiče zbaví jejího milovaného Fury Plymoutha hned jak dorazí domů, potom co jí tady vyhodili. Hrozili jí, že její auto prodají celé léto.
Jenže teď měli důvod a Luce nemohla odporovat jejich: Nikdo nemůže mít auto na té nové škole, kam jdeš Luce. Je to nová školní reforma, abych byl přesný.

Stále si ještě zvykala.
"Mohl byste, ehm, mohla byste to zopakovat?" zeptala se průvodce. "Co to bylo, ošetřovna-?"
"No, podívejme, koho to sem bouřka přivála," řekl průvodce hlasitě a pak pomalu pokračoval: "Ošetřovna. Pokud jste jedna z nemocných studentů, je to místo, kam můžete jít, aby vás vyšetřili, co se týče zdraví, dýchání nebo něčeho jiného." Žena, rozhodla se Luce, když si průvodkyni pořádně prostudovala. Žádný muž by nebyl tak jízlivý a nemluvil k ostatním takovým sladkým hlasem.
"Mám to," řekla Luce a cítila, jak se jí obrací žaludek. "Ošetřovna."
Brala léky mnoho let. Po nehodě letos v létě, Dr. Sandford, její lékař v Hopkintomu-a důvod proč jí rodiče poslali do internátní školy, až do New Hampshiru-chtěl, aby zvážila, že by začala brát léky znovu. I když ho nakonec přesvědčila o tom, že je v pořádku, trvalo další měsíc, než ho přemluvila, aby jí vysadil i ty strašný antipsychotika.
To byl důvod, proč se zapsala na školní rok do Meč&Kříž až po začátku akademického roku. Být novým studentem bylo dost těžké a Luce byla opravdu nervózní. Musela přijít do třídy, kde se už všichni ostatní znali. Ale jak to tak podle tohohle turné vypadalo, nebyla jediný nováček, který dnes přišel.
Nenápadně se podívala na další tři studenty, kteří kolem ní stáli v půlkruhu. Na její poslední škole Dover Prep se první den ve škole setkala se svou nejlepší kamarádku Callie. Na celé školní půdě, kde se prakticky všichni bavili se všema, bylo brzy jasné, že Luce a Callie byly jediné nebavící se děti. Ale netrvalo to dlouho a obě dívky si uvědomily, že mají stejnou zálibu ve starých filmech-zejména pokud se jednalo o Alberta Finneyho. Od té doby, co v prváku při sledování Two for the road zjistily, že ani jedna z nich nedokáže udělat pytel popcornu bez toho, aby způsobily požární poplach, byly Callie a Luce nerozlučné. Dokud ... dokud se nemusely rozloučit.
Vedle Luce byli dva chlapci a dívka. Dívka byla blondýnka. Typicky komerčně hezká s umělými růžovými pěstěnými nehty. Jejich barva odpovídala jejím pořadačům.
"Jsem Gabbe," řekla a své jméno protáhla. Obdařila Luce velkým úsměvem, který zmizel stejně rychle, jako se objevil. Dokonce i dřív, než jí Luce řekla, jak se jmenuje.
Dívky slábnoucí zájem jí připomínal spíš jižní verzi dívek z Doveru, než někoho, koho byste čekali v téhle škole. Luce se nemohla rozhodnout, jestli je to příjemné nebo spíš naopak. Nedokázala si představit, co dělá tahle dívka, která vypadala takhle, v téhle reformované škole.
Napravo od Luce byl kluk s krátkými hnědými vlasy, hnědýma očima a houfem pih na nose. Ale ze způsobu jakým klopil oči a stále si hrál s palci, Luce získala dojem, že stejně jako ona byl pravděpodobně ještě ohromený a rozpačitý z toho, že je tu nový.
Kluk na druhé straně naopak vystihnul obraz Luce o tomhle místě až příliš dokonale. Byl vysoký, hubený a přes rameno měl přehozenou tašku DJ. Měl husté černé vlasy a velké, hluboké zelené oči. Jeho rty byly plné a kvůli jejich přirozené barvě, by většina dívek zabíjela. Na zadní straně krku měl černé tetování ve tvaru slunce. Zdálo se, že na jeho světlé kůži téměř zářilo, když stoupalo od hrany černého trička.
Na rozdíl od těch dvou, když se k ní tenhle kluk otočil a setkal se s jejím pohledem, držel ho a už se nepodíval jinam. Jeho ústa byla stáhnutá v přímce, ale jeho oči byly teplé a živé. Díval se na ni a byl nehybný jako socha. Luce cítila, jak ztuhla na místě taky. Zatajila dech. Ty oči byly intenzivní a lákavé a, no, taky odzbrojující.
Když si nejednou průvodkyně odkašlala a přerušila kluka v jeho hypnotizujícím pohledu. Luce se začervenala a předstírala, že je velmi zaneprázdněná tím, škrábat se na hlavě.
"Ti z vás, kteří se nebudou řídit příkazy, které nějakým věcem zakazují volný vstup, se vystaví nebezpečí."
Průvodkyně ukázala na velkou kartonovou krabici, nad kterou bylo napsáno velkými červenými písmeny NEBEZPEČNÝ MATERIÁL. "A když říkám volný vstup, Todde" -položila ruce na rameno pihovatého kluka, což způsobilo, že poskočil- "Myslím tím, že budeš plnit všechno to, co ti tvoje průvodkyně řekne. Ty-" ukázala na Luce- "se vyhni nebezpečí a zůstaň se mnou."
Všichni čtyři se začali šourat za ní a Luce sledovala, jak si ostatní studenti začali vyprazdňovat kapsy. Dívka vytáhla růžový švýcarský armádní nůž, který byl dlouhý tři palce. Zelenooký kluk neochotně vytáhl plechovku barvy ve spreji a krabičku fréz. Dokonce i nešťastný Tedd vyndal několik knih o fotbale a malou lahvičku na různé tekutiny. Luce si připadala hloupě, že neskrývala žádné nebezpečné předměty, ale když viděla, jak ostatní berou své mobily a házejí je do krabice, jen polkla.
Naklonila se a přečetla si, co všechno zahrnují NEBEZPEČNÝ MATERIÁL trochu podrobněji. Všimla si, že jsou mobilní telefony, pagery a všechno, co chytá rádiový signál, přísně zakázány. Už takhle bylo dost špatné, že nemohla mít svoje auto! Luce pevněji sevřela svůj mobilní telefon v kapse. Bylo to její jediné spojení s vnějším světem. Když najednou uviděla výraz ve tváři jejich průvodkyně. Několikrát Luce rychle poplácala po tváři. "Neomdlívej mi tady děvče. Neplatí mě za resuscitaci. Kromě toho můžeš si zavolat jednou týdně z hlavní haly."
Jeden telefonát ... jednou týdně? Ale-

1.kapitola 2/3

Podívala jsem se na telefon ještě jednou, naposledy. Viděla jsem, že jsem měla dvě nové zprávy. Zdálo se nemožné, aby šlo o moje poslední dvě zprávy. První z nich byla od Callie.
Hned mi zavolej! Budu čekat na telefonu celou noc a budu připravená na nášup. A pamatuj si na mantru, kterou jsem ti řekla. Přežiješ to! BTW, je to dobrý, myslím si, že už na to každý zapomněl...
Typická Callie. Vždycky psala tak dlouhé zprávy, že Lucein zatracený telefon vždycky zprávu od čtyři řádky uříznul. Ale na jednu stranu se Luce skoro ulevilo.
Nechtěla si číst o tom, jak už všichni ze staré školy zapomněli, co se jí stalo a co udělala, že se ocitla tady.
Vzdychla a otevřela druhou zprávu. Ta byla od mámy, která se naučila psát zprávy teprve před několika týdny a která jistě nevěděla o téhle věci -můžeš si zavolat jednou za týden- protože jinak by jí sem nikdy neposlala. Nebo jo?
Holčičko, pořád na tebe budeme myslet. Buď hodná a snaž se jíst dost bílkovin. Dobře, ozvi se, až budeš moct. Miluju tě, M&T
S povzdechem si Luce uvědomila, že její rodiče o tom museli vědět. Jak jinak by si mohla vysvětlit jejich výrazy ve tváři, když se s nimi dneska loučila s taškou v ruce? Při snídani se pokusila o vtip, že nakonec alespoň ztratí v Nové Anglii ten otřesný přízvuk, který získala v Doveru, ale její rodiče se na ní ani neusmáli. Myslela si, že na ni byli ještě naštvaní. Nikdy na ní nezvýšili hlas, takže když se na ni opravdu zlobili, zavedli doma léčbu tichem. Teď už chápala jejich dnešní chování : Její rodiče byly smutní ze ztráty kontaktu s jejich jedinou dcerou.
"Stále čekáme na jednu osobu," zanotovala průvodkyně. "Zajímalo by mě, kdo to asi tak je."
Pozornost Luce se přesunula ke krabici, která teď přetékala zakázanými věcmi, které ani neznala. Cítila, jak se na ní tmavovlasý kluk kouká. Když vzhlédla, všimla si, že na ní každý zíral. Otočila se. Zavřela oči, pomalu otevřela prsty a nechala její telefon vyklouznout z jejího sevření a dopadnout se smutným zvukem na vrchol hromady. Tím zvukem, který jí říkal, že bude osamělá.
Todd a Gabbe zamířili ke dveřím, aniž by se jedinkrát podívali směrem k Luce. Třetí kluk se ale podíval na průvodkyni.
"Můžu ji tu provést," řekl a ukázal na Luce.
"To není součást naší dohody," odpověděla průvodkyně automaticky, jako kdyby tenhle dialog očekávala. "Jsi opět novým studentem, to znamená, že i pro tebe platí nová omezení pro studenty. Zpátky do bodu nula. Jestli se ti to nelíbí, měl by sis dvakrát všechno promyslet, aby ses nevrátil do vězení, jsi podmínečně propuštěný."
Kluk stál bez hnutí a bez výrazu, když průvodkyně vzala Luce - která ztuhla na slově "podmínečně propuštěný" -
a vedla ji ke konci zažloutlé haly.
"Pojď dál," řekla, jako by se nic nestalo. "Běž do pokoje." Ukázala na vzdálené okno, které směřovalo do vzdáleného bloku budov. Luce mohla vidět, jak se k nim pomalu přidali Gabbe a Todd. Třetí kluk šel pomalu za nimi, jako by to, aby je dohnal, byla poslední věc na jeho seznamu, co hodlá udělat.
Ložnice byly impozantní a náměstí, neboli šedý blok budov, měly dvojité dveře, které nedávaly možnost vidět život v nich. Uprostřed trávníků stála velká kamenná deska. Luce si z webu pamatovala, že na ní bylo vytesáno PAULINA UBYTOVNA. V ranním slunci, které prozařovalo mlhou, to vypadalo ještě ošklivější, než to na černobílé fotografii. Přimhouřila oči. Zdálo se jí to, nebo byl nad plotem kolem budovy ostnatý drát? Průvodkyně se podívala do složky a listovala jím, aby našla Luce. "Pokoj šedesát tři. Hoď si zatím tašku a ostatní věci do pokoje. Vybalíš si až odpoledne."
Luce táhla červenou tašku za třemi dalšími studenty. Pak reflexivně sáhla po jejím mobilním telefonu, kam si obvykle zapisovala všechny věci, které si musela pamatovat. Ale její ruka nahmatala jen prázdnou kapsu, povzdechla si a pokusila si vrýt číslo jejího pokoje do paměti.
Stále jí ještě nebylo jasné, proč nemohla zůstat bydlet s rodiči, jejich dům v Thunderbolt byl méně než půl hodiny od školy. Cítila se doma v Savannah, kde jak říkala její máma, i vítr foukal líně. V Georgii bylo lehčí a pomalejší tempo. Mnohem vhodnější než byla pro Luce Nová Anglie.
Ale v téhle škole neměla pocit jako v Savanahh. Sotva se mohla cítit dobře na místě, které bylo mrtvé a bezbarvé a kam jí donutil jít soud. Zaslechla tátu, jak telefonoval s ředitelem školy a přikyvoval jako jejich zmatený učitel biologie: "Ano, ano, možná by pro ni bylo nejlepší být pod dohledem celou dobu. Ne, nechtěli bychom nějak zasahovat do vašeho systému."
Jasně, že její otec nevěděl všechno o dozoru na její jedinou dceru. Tohle místo vypadalo jako vězení s nejvyššími bezpečnostními opatřeními.
"A co, co jste to říkala o té červené?" zeptala se Luce průvodkyně, připravena být propuštěna z obhlídky.
"Červená," řekla průvodkyně a ukázala na malé kabelové zařízení, které viselo u stropu. Kamera s blikajícím červeným světlem. Luce je doteď neviděla, ale když na ně byla upozorněna, uvědomila si, že jsou všude.
"Kamery?"
"Velmi dobře," řeka průvodkyně a z jejího hlasu odkapávala blahosklonnost. "Je zřejmé, že bych ti to měla připomenout. Celou dobu, kdekoliv budeš, budeme tě sledovat. Takže nebuď nervózní - budeme tady, kdybys potřebovala pomoct."
Pokaždé, když někdo mluvil s Luce jako s psychopatem, byla mnohem blíž k tomu uvěřit, že je to vážně pravda.
Celé léto ji pronásledovaly vzpomínky. V jejích snech. Ve vzácných okamžicích, kdy jí rodiče nechali samotnou.
Něco se stalo v chatě a všichni (včetně Luce) umírali touhou vědět co. Policie, soudce a dokonce i sociální pracovníci, všichni se z ní snažili dostat pravdu, ale ona byla stejně bezradná, jako byli oni. Ona a Trevor spolu laškovali celý večer, honili se dole pod řadou chat u jezera. Pryč od zbytku lidí. Snažila se jim vysvětlit, že to byla nejlepší noc jejího života, dokud se nezměnila v tu nejhorší.
Strávila hodně času, přehráváním té noci ve své hlavě. Slyšela Trevorův smích, cítila jeho ruce kolem pasu, snažila se uvěřit svému instinktu, který jí říkal, že byla opravdu nevinná.
Ale teď, každé pravidlo na Sword&Cross pracovalo proti ní, naznačovalo jí, že ve skutečnosti byla nebezpečná a bylo třeba jí mít pod kontrolou.
Luce ucítila na rameni pevnou ruku. "Podívej," řekla průvodkyně. "Pokud se cítíš lépe, máš hodně daleko do toho nejhoršího případu tady."
To bylo první humánní gesto, které vůči Luce udělala a ona věřila, že tím chtěla docílit, aby se cítila líp. Ale. Byla sem poslána, protože byla podezřelá z vraždy kluka. Byla blázen a měla stále "daleko do toho nejhoršího případu tady".
Luce přemýšlela, čím přesně se zabývají ve Sword & Cross.
"Dobře, prohlídka je u konce," řekla průvodkyně. "Teď už to zvládneš sama. Tady je mapa, pokud budeš potřebovat něco najít." Dala Luce fotokopii mapy do natažené ruky a pak se podívala na hodinky. "Máš hodinu před tím, než ti začne první hodina, ale ta moje začíná až v pět, takže" -zamávala na Luce- "se neztrať. A nezapomeň," řekla a ukázala na jednu kameru. "Červené tě sledují."
Než mohla Luce odpovědět, objevila se před ní hubená tmavovlasá dívka a kývla svými dlouhými prsty směrem k obličeji Luce.
"Ooooooh," posmívala se dívka duchařským hlasem a tancovala kolem Luce v kruhu. "Červené tě sledujííí."
"Vypadni, Arriane, než ti udělám lobotomii," řekla průvodkyně, ačkoliv bylo z jejího počátečního krátkého, ale upřímného úsměvu vidět, že tahle bláznivá holka měla její náklonnost.
A bylo také jasné, že Arriane
její náklonnost neopětuje. Ukázala na průvodkyni prostředníček a pak se zadívala na Luce. Její odvaha byla pryč.
"A právě za tohle," řekla průvodkyně a zuřivě si něco psala do své knihy, "sis vysloužila úkol ukázat to dneska tady malé miss Sunshine."
Ukázala na Luce, která se dívala na její oblečení. Černé džíny, černé boty a černý top. Co se týče sekce OBLEČENÍ, škola vesele tvrdila, že pokud se studenti chovali dobře, mohli se obléknout, jak chtějí, jen s dvěma malými pravidly: styl musí být skromný a barva musí být černá. Volnost.
Luce na sobě měla příliš velký rolák, který na ní dnes ráno navlékla máma, a který příliš nelichotil jejím křivkám. Navíc byla pryč i její největší pýcha: její husté černé vlasy, které měla dřív až k pasu, měla teď téměř úplně ostříhané. Požár v chatě jí vlasy spálil a její vlasy byly nerovnoměrné, takže po dlouhé a tiché jízdě z Doveru domů, jí máma posadila do vany a táta jí beze slova oholil hlavu elektrickým holicím strojkem. Přes léto jí vlasy moc nevyrostly, takže teď je měla těsně pod uši.
Arrine ji vyrušila z myšlenek, když si jedním prstem klepla proti jejím bledým rtům. "Perfektní," řekla a vykročila, aby Luce obešla. Přes rameno ji řekla. "Jen jsem si říkala, že bych doopravdy mohla využít nového otroka."
Dveře do haly se otevřely a vešel vysoký kluk se zelenýma očima. Zavrtěl hlavou a řekl Luce: "Na tomhle místě se nebojí prohledat ti všechny věci. Takže jestli máš zabaleného cokoliv nebezpečného," zvedl obočí a ukázal rukou na mojí tašku- "ušetři si potíže."
Za Luce se Arriane zasmála. Kluk k ní otočil hlavu, a když jeho oči zaregistrovaly Arriane, otevřel ústa a potom je hned zavřel. Jako by si nebyl jistý, jak postupovat.
"Arriane," řekl klidně.
"Cam," vrátila mu.
"Ty ho znáš?" zašeptala Luce a přemýšlela, zda byly na téhle škole stejné druhy klik, jako byly na škole v Doveru.
"Ani mi to nepřipomínej," řekla Arriane a strkala Luce ven ze dveří do šedého a bahnitého rána.
Zadní část budovy ústila v chodník, který hraničil s neopečovávaným polem. Tráva byla tak vysoká, že to vypadalo spíš jako neobydlený prostor, než jako měšťanská škola jenže vybledlá výsledková tabule a malé dřevěné tribuny tvrdily opak.
Kromě školy tam byly ještě čtyři velké budovy: bloky příšerně vypadajících kolejí nalevo a obrovský, starý ošklivý kostel napravo. Pak tam byly další dvě rozsáhlé budovy, které Luce rozpoznala jako učebny.
To bylo ono. Celý její svět byl zrovna teď tento žalostný pohled před očima.
Arriane se okamžitě vydala cestou doprava a vedla Luce na pole a potom na vrchol jedné z mokrých dřevěných tribun.
Stejně rozestavěné byly v Denveru, ale tam to křičelo Ivy League a běhali tam atleti, takže se tomu Luce vždycky vyhnula. Ale tohle pole bylo prázdné a jeho zrezivělé a křivé branky byly něco úplně jiného. Tohle Luce nechápala. Nad hlavou jim přeletěly tři supy, které vypadaly jako krůty. Vítr bičoval holé větve dubů. Luce sklonila bradu a skryla ji v jejím roláku.
"Tááákže," řekla Arriane. "Teď ses setkala s Randym."
"Myslela jsem, že jeho jméno bylo Cam."
"Nebudeme o něm mluvit," řekla Arrine rychle. "Co říkáš na tu holku-kluka tam." Arrine trhla hlavou směrem ke kanceláři, kterou před chvílí opustili. "Co myslíš, kluk nebo holka?"
"No, holka?" řekla Luce váhavě. "Je to test?"
Arrine se usmála. "První z mnoha. A ty jsi prošla. Alespoň si myslím, že jsi prošla. Pohlaví většiny lidí z fakulty je diskutabilní a kolují o nich dohady. Neboj-dostaneš se do toho."
Luce nechal vtip Arriany, v tomhle případě, chladnou. Ale všechno tady bylo tak hrozně jiné v porovnání s Doverem. Na její staré škole nosili zelené kravaty a budoucí napomádovaní senátoři chodili po chodbách v nóbl tichu. Všechno bylo o penězích.
Velmi často vrhali studenti z Doveru na Luce pohledy, jako by byla špína na jejich jinak čisté zdi a dívali se na ni svrchu. Snažila se představit si, Arrine: lenoší na tribunách a pronáší hlasitě nějaký hrubý vtip jejím peprným hlasem. Taky si snažila představit, co by Callie řekla na Arrianu. Nikdo v Doveru nebyl jako ona.
"Dobře, vyklop to," nařídila Arriana. Plácla sebou dolů na tribunu a ukázala na Luce, aby jí napodobila. Pak řekla: "Co jsi udělala, aby ses sem dostala?"
Tón Arrine byl hravý, ale Luce si najednou musela sednout. Bylo to směšné, ale napůl čekala, že její první den nebude o její plíživé minulosti. Že jí nikdo nevezme tu tenkou fasádu klidu. Samozřejmě, že to budou chtít lidi vědět.
Cítila jak jí ve spáncích buší krev. Stalo se to vždycky, když se snažila myslet-opravdu si vzpomenout, co se stalo tu noc. Nikdy se nepřestala cítit provinile kvůli tomu, co se stalo s Trevorem. Taky se ale snažila přestat se topit ve stínech, které byly to jediné, na co si mohla po nehodě vzpomenout. Ty temné nedefinovatelné věci, o kterých nikdy nikomu nemohla říct.
Nikdy nezačala vyprávět o Trevorovi a o zvláštní přítomnosti, kterou cítila tu noc, když byla s ním, o kroucejících se obrazcích, které visely nad jejich hlavami, a které hrozily, že zkazí jejich jinak perfektní večer. Pak byl Trevor pryč a jeho tělo bylo spáleno k nepoznání. A Luce byla ... byla... vina?
Nikdo nevěděl o temných tvarech, které někdy viděla ve tmě. Vždycky si přijdou na své. Vždycky přišly a odešly na tak dlouho, že už si Luce ani nepamatovala, kdy je uviděla poprvé. Ale pamatovala si, kdy si poprvé uvědomila, že stíny nevidí každý - vlastně nikdo kromě ní. Když jí bylo sedm, rodiče ji vzali na výlet lodí. Bylo to zrovna o západu slunce, když se stíny začaly objevovat nad vodou. Obrátila se k otci a řekla: "Co budeme dělat, až přijdou tati? Proč se taky nebojíš těch příšer?"
Nenašli ale žádné příšery. Ujistili jí, že neexistují, ale Luce opakovaně upozorňovala na přítomnost něčeho vratkého a tmavého. Luce musela na několik vyšetření s rodinným očním lékařem, pak s optikem, pak s ušním lékařem poté, co udělala tu chybu a popsala jim chraptivý strašidelný hluk, který dělaly stíny a nakonec terapie. Pak další léčba a nakonec předpis na anti-psychotické léky.
Ale nikdy neodešly.
Když jí bylo čtrnáct, Luce si už odmítala brát léky. To bylo, když našli v okolí Doverské školy Dr. Sanforda. Letěli do New Hamphire a její otec řídil auto z půjčovny dlouhou zakřivenou příjezdovou cestou k zámku na kopec, který se jmenoval Temná roklina. Dovezli Luce k člověku v laboratorním plášti a ten se jí zeptal, jestli má pořád ty svoje "vize". Její rodiče se potili a tiskli si ruce. Měli svraštěné obočí, protože se obávali, že je s jejich dcerou něco špatně.
Někdo přišel a řekl jí, aby Dr. Sanfordovi lhala a řekla mu, co chce, aby řekla. Kdyby to neřekla, musela by tady v Temné roklině zůstat. Kdyby ale lhala, dovolili by jí zapsat se do Doveru a Dr. Sanforda by navštěvovala jen dvakrát za měsíc.
Luce dovolili, aby přestala používat ty hrozné pilulky hned, jakmile začala předstírat, že už stíny neviděla. Ona ale neměla žádnou kontrolu nad tím, kdy se stíny objeví. Všechno co věděla, byl duševní katalog míst, kde je ve své minulosti viděla
- husté lesy, kalné vody - to byla místa, kterým se musela za každou cenu vyhýbat. Všechno co věděla bylo, že když přišly stíny, většinou je doprovázel chladný pocit, který cítila na kůži a vyvolávaly v ní ohavný pocit. S ničím by si to nespletla.
Luce si sedla obkročmo na tribunu a uchopila její trám mezi palec a prostředníček. Pokud to má dnes zvládnout, bude muset zatlačit její minulost do zákoutí její mysli. Nemohla vystát její paměť, která jí říkala, že tu noc tam nebyla sama. Taky ale nebyl způsob, jak by mohla říct, že tam viděla nějakého podivného šíleného cizince.
Místo odpovědi se podívala na Arriane, která ležela na tribuně. Měla na sobě obrovské černé sluneční brýle, které pokrývaly většinu jejího obličeje. Bylo těžké říct, jestli se na Luce dívá taky, protože po chvíli vyskočila z tribuny a zazubila se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama