Kapitola devatenáctá
CONNOR NÁS VEDL když jsme šplhali přes ostré kameny, co se mi zabodávaly do tlap. Nebylo to dlouhé šplhání, ale bylo to unavující. Museli jsme se vyhýbat hlubokým prasklinám v zemi, které vybuchovaly jedovatým plynem nebo párou, z kterých bychom mohli zvracet, aniž bychom byli upozorněni. Na rozdíl od živého lesa na pobřeží, bylo Whakaari bez života, naprosto cizí prostředí. I když dech beroucí, krajina byla příliš zlověstná na to, aby byla krásná, spíš se jevila jako, že slouží k tomu, aby varovala vetřelce.
"Je to tady!"zavolal na nás Connor a mával na nás ze předu.
Dosáhli jsme bodu, kde se svah náhle zešikmil. Přesně před námi byla v kamenné tváři trhlina. Sloupce páry vyklouzly z trhliny a tančily jako hedvábné stuhy ve větru.
Když jsme se přiblížili k otvoru, viděla jsem světlo, co pára zachycovala v jeskyni. Jeho barvy se pohybovaly od stříbrné do zlaté, vylétaly z temnoty do vzduchu nad našimi hlavami.
Mason přiběhl ke vchodu, začichal a zahrabal úzkostlivě do země. Connor pozvedl obočí a Mason se přeměnil.
"Chcete jít sem… to jako vážně?"Zíral do jeskyně. "Smrdí to jako smrt. Hrozná, děsivá smrt."
"Je snad nějaký jiný druh?"zeptal se Connor.
"Má pravdu,"Adne nakrčila ústa a nos. "Smrdí to hrozně."
"Chystáme se vyrobit si voničky, s kterými půjdeme dovnitř?"Connor ukázal do jeskyně.
"Opravdu víš, co je to vonička?"Adne se zasmála.
"Jsem ohromena."
"To je neuvěřitelné,"řekl Mason. "Jsi hodně z devatenáctého století. To není velmi mužné… voničky."
Adne položila ruce na Connorovu hruď. "Neposlouchej je, zlatíčko. Pořád tě shledávám jako velmi mužného."
Connor zaklel a vklouzl do jeskyně, zatímco se Adne zasmála.
"Nejsi na něho míň náročnější, po tom, co ti to řekl, že?"zeptala jsem se.
"Vysvětli mi pak, co na tom bude legrace,"řekla a usmála se na mě.
"Bude lepší držet ho no při zemi," řekl Ren a následoval Connora. "Budu zklamaný, pokud to neuděláš."
"A já nechci zklamat svého staršího bratra."
"Hodná holka," Blýskl na ni úsměvem a zmizel v jeskyni.
Protáhla jsem se do jeskyně. "Vzduch byl horký, svírající a hrozně smrděl.Okamžitě jsem se začala potit. Škodlivé plyny byly v každém mém nádechu, nepříjemné, ale ne natolik, abychom si nasadili masy. Tunel byl úzký, ale ne příliš nízký; mohli jsme se pohybovat bez toho, abychom byli shrbení.
Blikající odstíny osvěcovaly naši cestu. Mírný svah mi napovídal, že se pomalu dostáváme do jádra sopky. Connor se náhle zastavil, dopad na břicho a plazil se vpřed. Když jsem se dostala blíž, uviděla jsem proč. Tunel se rozevíral do široké římsy. Connor se plazil po okraji a koukal se z ní. Jeden za druhým jsme se položili vedle něj. Můj dech se zastavil, když jsem spatřila strmý sráz. Cesta pokračovala přes římsu, kde se ostře svažovala dolů, do těsné spirály.
Víc, než po sto stop níže jsem viděla otevřený prostor, ohraničený přesným kruhem přes sopečné kameny. Jeho povrch byl rozbitý jen trhlinou, z níž stoupala pára.
Vystupující kamenný blok - co mi nepříjemně připomínal obětní stolec ze Strážcovské komnaty pod Edenem - ležel uprostřed prostoru. Hned nad oltářem byla třpytivá figura ženy.
Průsvitná rudozlatá róba plavala kolem jejího těla, propůjčovala jí kvalitní látku, která tu ve skutečnosti nebyla.
"Cian,"vydechl Shay.
Connor vypustil pomalý proud nadávek. "Není sama."
Následovala jsem Connorův kamenný pohled na tři táborové ohně, které jako by hlídkovaly kolem Cianiné zářící formy.
"Počkej chvíli,"Mason se zamračil. "Jak se může oheň hýbat?"
Plameny přemisťovaly svojí pozici, cestovaly okolo bloku v pomalém kruhu. Podívala jsem se na ně dolů a zjistila, že nejsou beztvaré. Tančící zlatá a rudá každého ohýnku měla formu.
"Ach můj Bože,"zašeptala jsem. "To není možné."
Ren na mě pohlédl a přikývl. "Já vím."
"Ano, je." Adne semkla rty do tenké linky. "Jsou to vlci."
"Myslel jsem, že byly mýtus,"řekl Connor a třel si spánky. "Nedivím se, že se nikdo nevrátil zpět."
"Co jsou?"zašeptal Mason a zíral na ohnivá stvoření, co kroužila kolem Cian hluboko pod námi.
"Lyulfové,"řekla Adne. "Ohniví vlci."
"To nejsou vlci,"sykla jsem a nenáviděla tu vůni sýry a uhlí, co nás obklopovala.
"Ne ten druh se srstí,"řekl Connor. "Ale jsou to vlci. Lyulfové byli Hambringerovi oblíbení mazlíčci. Používal je v první bitvě mezi Strážci a Hledači. Jen on je může povolat a-"
Odmlčel se, když mu Adne věnovala varovný pohled.
"A co?"zeptala jsem se.
"Na tom nezáleží,"řekla Adne.
"Jen nám to pověz,"Shay si posunul meč na zádech a nahl se pro lepší výhled na tři Lyulfy.
Connor se zašklebil. "Strážci se nima inspirovali k vytvoření Ochránců."
"Ne tak docela přesnou kopii,"zasmál se Mason. "Nemůže se ze mě stát lidská pochodeň… nebo vlčí, v tomto případě."
"Nezáleží na tom, jestli byli k něčemu inspirací, nebo kde se vzali,"řekl Shay. "Jak je zabijem?"
"Nemůžeme,"Connor se převalil na záda a zíral na strop jeskyně. "To je ten problém. Lyulfové jsou mocní Nesmrtelní, jako přízraky. Vlastně horší, než přízraky."
"Je těžký věřit, že by něco bylo horší, než přízraky,"řekla jsem.
"Podporuji tvou nedůvěru,"řekl Ren.
"Už sis někdy spálila jazyk?"zeptal se Connor.
"Líbilo se ti to?"
Zamračila jsem se na něj. "O čem to mluvíš?"
Jak si plánuješ zakousnout něco, co je tvořený ohněm?"
Pohlédl na mě. "Spálíš si plíce a budeš v minutě mrtvá. Nemůžeme s nimi bojovat. Nevím, co budeme dělat."
"Zabrzdil jsem ten přízrak,"řekl shay. "Tady udělám to samé."
"Nemůžeš zabrzdit tři z nich najednou,"řekl Connor.
"A potřebujeme tě k dostání čepele."
"Rozptylování,"řekl Ren. "Jako s netopýry. To musíme udělat."
Connor se setkal s jeho pohledem a odvrátil se. "Nebudeme to dělat."
"Nemáme na výběr,"řekl Ren. "Mimoto, nejsme to jen my právě proto? Protože jsme věděli, jak to všechno udělat."
Connor mírně zaklel a vytáhl svoje meče. "Nevzpomněl si někdo a nevzal si vodní pistoli? To by mohlo činit všechno jinak."
"Takže jak to uděláme?"zeptal se Shay a ignoroval ho.
"Upoutáme útok Lyulfů,"řekl Ren.
"Když je budeme moct udržet ve štvanici, můžeme pro tebe získat nějaký čas a možná předejít vážným zraněnám. Získáš čepel. Connor vezme Adne do bezpečí a můžeme se odsud dostat tak rychle, jak se zpakuješ."
Connor se k němu neotočil tváří, ale přikývl.
"Pojďme,"Ren se přirčil a přeměnil se. Pohlédl na mě. Přikývla jsem, pohlédla na Masona a oba jsme skončili ve vlčí formě. Tři z nás sestupovali dolů po spirálovité cestě do jádra vulkánu, kde ohniví vlci kroužili kolem Cian, věčně lovící ty, kteří se opováží přiblížit. Pohlédla jsem zpět na Shaye, Connora a Adne, co nás následovali v plíživém tempu.
Můj vztek narostl, když jsme sestoupili, zvedl se mi žaludek. Zatřásla jsem čumákem, když mé nozdry zažívaly nepohodlí.
Mohlo to být o moc lepší, kdybychom nemuseli dýchat, stěžoval si Mason.
Renovi myšlenky k nám přicestovaly zpět. Zůstaňte soustředění.
Mason sklonil čumák v souladu. Držela jsem se u Rena. Byli jsme dost blízko na to, abychom je slyšeli. Nízké vrčení vycházelo z Lyulfů, když si rázovali svou neměnnou cesti, svaly natažené, samý plamen, jejich pohyb byl jako prsten ohně okolo Pyralisu.
Ren se zastavil ve stínu skalního výklenku. Poslední míto, kde jsme byli z dohledu končilo a nechávalo před námi jen širokou komnatu. Dalších pár kroků a byli jsme na otevřeném prostranství, tváří v tvář Lyulfům.
Snažte se je držet oddělené a v pohybu. Nenechte se zahnat do kouta.
Zvedl čumák a zavyl. Lyulfové se zastavili ve svém kroužení, otočili se po zvuku, co nyní zaplnil jeskyni. Ohnivý vlci zvedli své hlavy v odpovídajícícm křiku. Kouř jim stoupal od tlam.
Ren vyklouzl ze svého schovaného místa se mnou a Masonem v patách. Lyulfové si drželi své pozice a dívali se na nás, jak přicházíme. Když jsme se přiblížili, viděla jsem jejich oči, doutnající uhlíky v plamenech jejich těl. Prázdnota vyplněná nenávistí a touhou po zabíjení.
Ren se dostal k nim. První Lyulf se přikrčil a vyrazil na něj. V posledním možném momentě Ren uskočil, odkulil se a Lyulf ho minul. Ren byl opět na nohou. Zaštěkal a zavrtěl ocasem. Posmíval se vlkovi.
Rozdělte se. Zakřičela jsem své myšlenky na Masona a Rena. Držte jejich pozornost. Musíme získat Shayovi čas.




