Kapitola první
Slyšela jsem každý těžký úder mého srdce. Ten zvuk byl jako kdyby vystupoval mými žilami ven z těla napříč prázdným vesmírem mezi třpytivým portálem a temným domem.
Byl tady, o tom jsem nepochybovala. Ačkoliv jsem jej neviděla ani necítila nejmenší náznak jeho tepla, vůně, věděla jsem, že tu je.
Čekající na mě. Ale proč? Proč šel Ren na tohle opuštěné místo? Můj pohled cestoval za stíny, co vířily jako mraky klouzající kolem měsíce, tolik mi připomínající přízraky. Zírala jsem na nebe, takže jsem se nedívala na domy nebo na stavební kostru těch nedokončených. Čas se tu zastavil.
Horský svah, co byl očištěn od stromů pro uličku domů v kruhu, šeptal nedotknutelnou minulostí. Rozléhající se území smečky Haldis - nebo to, co se mohlo stát územím smečky Haldis - leželo přede mnou, vybudováno speciálně pro Renovu a moji smečku, co jsme měli vést. Doupě naší smečky. Náš domov.
Otočila jsem se k Adne snažící se schovat moje třpytění. "Zůstaň z dohledu. Uslyšíš mě, pokud nastane problém, a pokud budu přibíhat, bude lepší, když rychle otevřeš dveře. Nezávisle na tom, co bude, nechoď pro mě."
"Platí,"řekla už stojící směrem k lesu. "Děkuji, Callo."
Přikývla jsem, než jsem se převtělila ve vlka. Adne mizela ve stínech.
Když jsem se spokojila s tím, že ji nikdo nebude moci odhalit, začala jsem se přikrádat k domu. Okno bylo temné, konstrukce v klidu. Na první pohled to vypadalo prázdné, ale já věděla, že není.
Sklonila jsem svůj čenich, abych otestovala vzduch. Přišli jsme ze základny proti větru, takže mé smysly byly bezbranné. Nebudu schopná zachytit vůni někoho schovaného za rouškou tmy, dokud nebudu skoro před ním. Mé uši zastříhaly dozadu a dopředu ostražité na jakýkoliv náznak života. Nic tu nebylo. Žádní králíci pátrající pod porostem, ani noční ptáci nepoletovali na obloze. Tohle místo nebylo jen opuštěné, zdálo se prokleté, jakoby se nikdo neodvážil vkročit za vymýcené hranice.
Nahodila jsem tempo překonávajíc hranici k domu, přeskakovala jsem závěje, mé drápy škrábaly o zmrzlé říčky na chodníku.
Když jsem dorazila na přední schody, zastavila jsem se, abych očichala zem. Mé oči sledovaly čerstvé otisky tlap, vyznačující dráhu, jak někdo šplhal po schodech. Renův pach byl ostrý, nový. Dorazil sem jen o něco dříve než my. Pomalu jsem se přesunula na verandu a změnila podobu, abych otevřela dveře. Opatrně jsem zatáhla za kliku.
Dům nebyl zamčený. Nechala jsem dveře, aby se otevřely. Mírně zaskřípaly, ale nic jiného. Vklouzla jsem dovnitř, zavřela dveře a zastrčila mrtvou zástrčku. Pokud by sem někdo přišel po mně, chtěla jsem varování jejich příchodu.
Změnila jsem se zpět do formy vlka, přesunula se do haly sledovala Renův pach vedoucí po schodišti. Snažila jsem se nekrčit, když jsem minula vchod do jídelny. Krásný dubový stůl, pravděpodobně starožitný, byl obklopen židlemi. Čtyři na každé straně, jedna v čele a jedna naproti. Deset. Bylo až moc snadné představit si u něj jíst. Naše smečka spolu, smějící se, škádlící, s tím, že někam patříme.
Pomalu jsem vylezla po schodech přející si, aby mé drápy nenadělaly hluk na tvrdém dřevě. Když jsem dorazila do druhého patra, zastavila jsem se a poslouchala. Dům odpovídal jen tichem.
Stále jsem sledovala Renův pach šířící se domem, minula jsem tři ložnice a koupelnu, než jsem se dostala ke dveřím na konci chodby. Mé srdce bušilo o můj hrudní koš, když jsem vstupovala do velitelny.
Jen pár kroků a zastavila jsem se. Chomáče měsíčního světla se kroutili místností, osvětlovaly nádhernou postel s hromadou saténových polštářů a žakarovými nebesy, co se mohla chlubit dlouhými ebenovými podpěrami v každém rohu. Na přilehlé stěně zrcadlo marnosti a gauč stál před postelí.
Renova vůně byla všude. Pach přetrvával v letitém dřevu, mezi chladnou podzimní oblohou, příjemně hořel v provětrané kůži, svůdně v santalovém dřevě. Zavřela jsem oči, nechala jeho vůni, aby mě zalila a naplnila vzpomínkami. Chvíli to trvalo, než jsem setřásla okouzlení pryč, jak jsem posílala minulost dál snažící se soustředit na přítomnost.
Filtrované světlo z vnějších oken osvítilo uhnízdění pod nimi. Zkroucený pod okny, částečně
zahalený stínem, byl Ren. Ležel nehybně, hlavu položenou na jeho tlapky. A zíral na mě.
zahalený stínem, byl Ren. Ležel nehybně, hlavu položenou na jeho tlapky. A zíral na mě.
Zůstali jsme jako přimražení, hleděli jsme jeden na druhého, což se zdálo jako věčnost. Konečně jsem udělala první krok. Jeho zvednutá hlava nabírala obrysy. Slyšela jsem, jak mírně vrčí. Zastavila jsem se bojující s instinktem zavrčet na něj.
Postavil se, stále vrčel a začal pod oknem přecházet sem a tam. Udělala jsem další krok vpřed. Jeho tesáky se zablýskaly, jak vyštěkl varování. Sklonila jsem hlavu nechtějíc další známky agrese. Na tom nezáleželo.
Ren se na mě vrhl a srazil mě na bok. Vyjekla jsem, jak jsem uklouzla na dřevěné podlaze. Jeho čelisti prudce chňaply těsně nad mé rameno, když jsem se odvalila. Vyškrábala jsem se na nohy a uhýbala, když se na mě vrhl znovu. Cítila jsem jeho teplý dech a jeho tesáky vyrážející proti mému boku. Já se otočila, postavila se před něj připravujíc se na svůj další útok.
Vyrazil potřetí, ale když jeho tesáky neřezaly mé tělo, uvědomila jsem si, co se děje. Ren na mě nechtěl útočit. Jen se mě snaží zastrašit. Srovnávajíc si ramena jsem na něj vyštěkla Stop!
Setkala jsem se s jeho tmavýma očima, co byly v jednom ohni.
Proč se mnou nebojuješ? Vycenil zuby.
Sledovala jsem ho, když jsme kolem sebe kráčeli v malém kruhu. Nepřišla jsem bojovat.
Tentokrát když se na mě vrhl, jsem se ani nepohnula. Jeho tlama byla kus ode mě a vrčel, ale já se ani nehla.
Neměla bys být tu, pokud nejsi připravena na boj.
Jsem vždy připravena k boji, ukázala jsem mu své vlastní zuby. Ale to neznamená, že chci.
Jeho dunivé vrčení pomalu vybledlo. Odvrátil se ode mě a přešel zpátky k oknu, kde zůstal civět na oblohu.
Neměla bys tu být.
Já vím. Přesunula jsem se k němu. Ani ty bys neměl.
Když stočil tvář ke mně, vzala jsem na sebe lidskou podobu.
Vlk v barvě uhlí zamrkal a najednou přede mnou stál Ren shlížejíc mi do tváře.
Vlk v barvě uhlí zamrkal a najednou přede mnou stál Ren shlížejíc mi do tváře.
"Proč jsi tu?"
"Mohla bych se tě ptát na to samé." Kousla jsem se do rtu. Skutečnost, že strávil hodiny v domě vybudovaném pro nás nebyl ten důvod, proč jsem přišla. Ale bylo těžké poslat tyto myšlenky pryč. Stát v této místnosti, na této hoře, v tomto domě, všechno se to zdálo jako o nás. Sotva jsem pamatovala na svět tam venku. Hledače. Válku.
Jeho oči zablýskaly, ale pak se stáhly.
"Je to dobré místo, kde být sám."
"Omlouvám se,"řekla jsem. Slova v mém krku byla jako led.
"Za co vlastně?" Jeho úsměv byl ostrý jako břitva, a to mě děsilo.
"Za všechno." Nemohla jsem se na něj dívat, tak jsem procházela místností, nedívala se na nic konkrétního, procházela jsem mezi nábytkem s prázdnými zásuvkami.
"Za všechno,"zopakoval.
Byla jsem na druhé straně místnosti, stojící na druhé straně postele, když jsem se otočila zírajíc na něj.
"Rene, přišla jsem ti pomoct. Nemusí to být takhle."
"Nemusí?"
"Nemusíš tu zůstávat."
"Proč bych měl odejít?"řekl. "Tohle je můj domov." Jeho prsty přejížděly po saténu ložního prádla. "Náš domov."
"Ne to není,"chytila jsem jeden ze sloupků postele. "Nevybrali jsme si to; to oni nám to tak vybrali."
"To ty sis to nevybrala." Přešel na druhou stranu postele.
"Myslel jsem, že bychom měli dobrý život."
"Možná."Zaryla jsem nehty do laku dřeva. "Ale nebyla by to opravdová volba. I když to mohlo být dobré."
"Možná."Zaryla jsem nehty do laku dřeva. "Ale nebyla by to opravdová volba. I když to mohlo být dobré."
"Nikdy jsi to nechtěla. Že?"zaťal ruce v pěst.
"Nevím." Mé srdce bylo příliš rychle. "Nikdy jsem se sama sebe neptala, co jsem chtěla."
"Tak proč jsi utekla?"
"Ty víš proč,"řekla jsem tiše.
"Pro něj,"zavrčel a hodil polštář pokojem. Ucouvla jsem nutíc můj hlas zůstat klidný.
"To není tak jednoduché,"řekla jsem. V okamžiku, kdy zmínil Shay, se ve mně něco začalo míchat. Stále jsem se cítila smutná, ale silnější.
Shay nezměnil jen mou životní cestu. Změnil mě. Pomohl mi vybojovat mé pravé já. Teď byla řada na mě pomoci Renovi k tomu samému.
"Je to tak?"díval se na mě.
"Byl bys schopný ho zabít?"zeptala jsem se zachycujíc Renův pohled. "Tak bys chtěl začít nový život se mnou?"
Část mě nechtěla znát odpověď. Opravdu by chtěl Shaye mrtvého? Pokud jsem se v Renovi mýlila, přijít sem byla hrozná chyba. Museli bychom bojovat a já bych ho musela zabít. Nebo by on musel zabít mě.
Odhalil ostré špičáky a pak se na mě podíval. "Samozřejmě, že ne."
Pomalu jsem přecházela okolo postele. "To je jediný život, jaký by nám nabídli. Zabíjení lidí, co potřebují pomoc."
Stále na mě koukal kamenným pohledem.
"Strážci jsou naši nepřátelé, Rene,"řekla jsem. "Bojovali jsme na špatné straně války."
"Jak si můžeš být tak jistá?"
"Teď znám Hledače."řekla jsem. "Důvěřuju jim. Pomohli mi zachránit naši smečku."
Jeho úsměv byl krutý. "Některé z nich."
"Ostatní si vybrali."
"A já ne?"Jeho oči byly obsidiánově černé, plné hněvu. Ale nemyslela jsem si, že by ten vztek směřoval ke mně.
Když jsem krátce zavřela oči nemohoucí v lítosti přijmout Renův pohled, byla jsem zpátky ve Vailu, v cele pod Edenem, vybavila jsem si Renův hlas plný zoufalství a svůj vlastní strach.
"Říkali, že budu muset."
"Muset co?"
"Zlomit tě."
Zachvěla jsem se, když kolem mě proběhla vzpomínka, jak jsem narazila do zdi a ochutnala krev v ústech. Když jsem se přinutila vrátit se zpět do pokoje, zachytila jsem Renův trochu pobledlý výraz a já věděla, že jeho mysl byla na stejném místě.
Polkla jsem a sevřela ruce, aby se nemohly třást.
"Doufám, žes to neudělal."
Neodpověděl, ale podíval se na mě.
"Nevěřím, že bys mi chtěl ublížit,"řekla jsem. "A nemyslím, že bys měl, i když Monroe-''
Má slova vyschla v krku. To byla pravda, ale to nezahánělo tu vzpomínku. Hrůza těch okamžiků byla vyryta v mých kostech.
"Neměl bych,"zašeptal Ren.
Přikývla jsem, ačkoliv jsem si nebyla jistá, že tomu věřím. Teď záleželo na tom dostat ho pryč ze světa, který zkroutil někdo, kdo by mu ublížil. Začal zvedat ruku jako by mě chtěl pohladit po tváři, ale pak ji nechal klesnout zpět na svou stranu.
"Hledači tě poslali mě najít?"
"Tak nějak."
Jeho obočí vystřelilo vzhůru.
"Monroe tě chtěl najít," řekla jsem.
Ren zaťal zuby. "Ten muž, co ho můj - co ho Emile zabil."
"Monroe tě chtěl najít," řekla jsem.
Ren zaťal zuby. "Ten muž, co ho můj - co ho Emile zabil."
Všimla jsem si, jak se zastavil. Nechtěl nazývat Emila svým otcem.
"Rene." Natáhla jsem se a vzala ho za ruku. "Víš to?"
Prsty sevřel ty moje. "Je to pravda? Že Emile zabil moji matku?"
Přikývla jsem, cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí.
Vztáhl ruku pryč, vjel si prsty do svých tmavých vlasů kolem spánků a jeho ramena se začala otřásat.
"Je mi to moc líto."
"Ten muž." Renovi se zlomil hlas. "Ten muž, Monroe. Je to můj
skutečný otec, že? "




