
"Jsi panna?"
"Huh?" Utřela jsem si své ospalé oči, jen tak pro případ, že toto celé byl nějaký bizarní sen, který zmizí.
Moje učitelka dějepisu, paní Terwilligerová, se naklonila blíž a zopakovala otázku v postupném šepotu. "Řekla jsem, si panna?"
"Um, ano ..."
Teď jsem byla úplně bdělá a tísnivě jsem se ohlédla kolem vestibulu mé koleje, POTVRZUJÍCE se, že v okolí nebyl nikdo, kdo by byl svědkem této šílené výměny. Nemusela jsem se bát. Kromě znuděně vypadajícího vykonavatele u stolu na vzdálené straně místnosti, byl vestibul prázdný, pravděpodobně proto, že žádný normální člověk by nebyl vzhůru v takovou hodinu. Paní Terwilligerová mě před pěti minutami probudila telefonátem, dožadujícím se, ať se tu ní setkám v záležitosti "života nebo smrti." Její výslech ohledně mého osobního života nebylo zrobna to, co jsem očekávala.
Odstoupila a povzdechla si. "Ano, samozřejmě. Samozřejmě, že si panna."
Zůžila jsem oči, nejistá jestli bych měla být uražená nebo ne. "Samozřejmě? Co to má znamenat? Co se děje?"
Okamžitě se jí vrátila pozornost a posunula si své drátěné brýle nahoru po křivce svého nosu. Stále jí padaly dolů. "Není žádný čas na vysvětlování. Musíme jít." Popadla mě za ruku, ale já jsem vzdorovala a zůstala jsem, kde jsem byla.
"Madam, jsou tři hodiny ráno!" A pak, jen aby pochopila vážnost situace: "Po večerce."
"To nevadí." Otočila se směrem k úředníka u stolu a zavolala přes místnost, "beru s sebou slečnu Melroseovou. Paní Weathersová se se mnou o zákazu vycházení může hádat zítra."
Zřízenec vypadal polekaně, ale byla to jen nějaká vysokoškolačka, která byla zaměstnána na to, aby tam seděla přes noc. Nebyla rovna impozantní paní Terwilligerové, s její vysokou, vytaženou postavou a ptačí tváří. Skutečná autorita, která držela dívky na koleji byl strážník venku, ale jen prostě přátelským způsobem přikývl, když mě paní Terwilligerová vlekla kolem. To mě přimělo divit se, kolik dívek unášela uprostřed noci.
"Jsem v pyžamu," řekla jsem jí. Byl to poslední protest, který jsem mohla pronést, když jsme se dostali k jejímu autu, které bylo zaparkované v kordonu. Řídila červený Volkswagen Beetle s květinami namalovanými po stranách. Jaksi mě to ani v nejmenším nepřekvapovalo.
"Budeš v pohodě," řekla a vytáhla klíče od auta z jejích masivní sametové tašky.
Pouštní noc kolem nás byla chladná a tichá. Vysoké palmy vytvářely na obloze temné, pavoučí tvary. Nad nimi se třpytil měsíc v úplňku a slabé hvězdy. Omotala jsem kolem sebe ruce, přitom používají jemné látky mého vlněného županu. Pod ním jsem měla dlouhé pruhované pyžamo v páru s načechraný béžovými papučemi. Bylo příjemné v tomhle oblečení chodit po koleji, ale nebylo zcela praktické pro Palm Springskou noc. Ale přece jen, chodit ven v pyžamu nebylo doopravdy praktické nikde.
Odemkla auto a já jsem opatrně nastoupila, musela jsem se vyhýbat papírovým kelímkům na kávu a starým číslům Utne Reader. Tenhlechaotický nepořádek nebyl nic pro mě, ale právě teď to byla poslední z mých obav.
"Paní Terwilligerová," řekla jsem, když jsme přecházeli přes předměstské ulice. "Co se děje?" Teď když jsme byli pryč z koleje, jsem doufala, že její řeči začnou dávat smysl. Nezapomněla jsem na její poznámku "života nebo smrti" a začala jsem být nervózní.
Její oči byly na cestě před námi a na její hranaté tváři se vyznačili linky obav. "Potřebuji, abys udělala kouzlo."
Ztuhla jsem, jak jsem se snažila zpracovat její slova. Ne tak dávno by u mě toto prohlášení vyvolalo protesty a záchvaty odporu. Ne že bych se s tím teď cítila pohodlně. Magie mě stále děsila. Paní Terwilligerová učila přes den na soukromé střední škole, Amberwoodskej přípravky, av noci byla čarodějnicí. Řekla, že i já mám přirozenou spřízněnost s magií a podařilo se jí naučit mě nějaké kouzla, navzdory mé nejlepší snaze vzdorovat. Měla jsem pár dobrých důvodů, proč jsem se chtěla vyhýbat čemukoliv tajemnému. Kromě vrozené víry, že magie je špatná, jsem se prostě nechtěla nechat dohnat do dalších nadpřirozených záležitostí, než jsem musela. Už jsem trávila své dny jako součást tajné organizace, která držela upírů v tajnosti před lidským světem. To a škola bylo dost, aby to někoho udržovalo zaneprázdněným.
Nicméně, její magický trénink mě nedávno dostal z několika nebezpečných situací, takže jsem už v zamítání nebyla taková rychlá. Takže její návrh, abych udělala kouzlo, nebyla ta nejdivnější věc věc, o kterou tu šlo.
"Proč by jste mě na to potřebovali?" zeptala jsem se. Venku bylo pár aut, ale příležitostně přecházející světlomety vrhali do našeho auta strašidelné světlo. "Jsi milion krát mocnější. Nemůžu udělat ani zlomek z věcí, které ty můžeš."
"Moc je jedna věc," připustila jsem. "Ale v práci jsou další omezení a faktory. Nemůžu udělat konkrétní kouzlo."
Zkřížila jsem si ruce a zády jsem se schoulila do sedadla. PokuMožná, že když se budu soustředit na na něco jiného, bude lehčí ignorovat, jak ve mně rostou obavy. "A to nemohlo počkat do rána?"
"Ne," řekla těžko. "Nemohlo."
Při tónu jejího hlasu mi mi přeběhl mráz po zádech a jsem ztichla, jak jsme pokračovali naší jízdou. Směřovaly jsme ven z města a předměstí, do divočiny pravé pouště. Čím dále jsme byli od civilizace, tím bylo temnější. Když jsme sešli z dálnice, nebyly v dohledu žádné pouliční světla nebo domy. Špičaté pouštní keře vytvářeli podél cesty tmavé tvary. Tady venku nikdo není, pomyslela jsem si. A ani nikdo v Amberwoode neví, že jsi tady.
Neklidně jsem se posunula, když jsem si vzpomněla na její otázku o panenství. Budu obětí v nějakém bezbožní rituálu? Přála jsem si, abych si bývala uvědomila, že jsem si měla přinést svůj mobil - ne proto, abych mohla říct své organizaci, Alchymistům, že trávím tolik času s uživatelem magie. A ne ledajakému uživateli magie - takovýmu, který mě učí, jak se také jedním stát. Raději bych riskovala obětování, než čelit hněvu Alchymistů.
O dvacet minut později paní Terwilligerová konečně zastavila podél zaprášené cesty s jedním jízdním pruhem, která vypadala jako přímá cesta do ničeho. Vystoupila z auta a pokynula mi, abych udělala totéž. Bylo tu chladněji než v Amberwoode. Dívajíc se nahoru na noční oblohu, jsem zatajila dech. Mimo městských světel byly nyní hvězdy v plné síle. Mohla jsem vidět Mléčnou dráhu a tucet souhvězdí, které jsou obyčejnému oku obvykle skryté.
"Hvězdná brána později," řekla úsečně. "Musíme si pospíšit, předtím než měsíc pokročí mnohem dál."
Rituál při měsíčním svitu, neúrodná poušť, panenská oběť ... do čeho jsem to bože dostala? To, že mě paní Terwilligerová tlačí do magie mě vždycky štvalo, ale nikdy jsem si nemyslela, že představuje hrozbu. Teď jsem si nadávala, že jsem taková naivní.
Přes jedno rameno si přehodila vlněnou tašku a vyrazila do pustého pásu země, posetého kameny a řídkou vegetací. I se zářivě nebeským displejem zde nebylo dost světla, přesto sebevědomně kráčela dál, jakoby přesně věděla, kam jde. Poslušně jsem ji následovala, trhajíc sebou, když jsem procházela přes skalnatou zem. Moje chlupaté pantofle rozhodně nebyly určeny pro tenhle typ terénu.
"Tady," řekla, když jsme se dostali k malé mýtině. Opatrně položila vlněnou tašku a klekla si, aby ji prohledala. "Bude to tady."
Poušť, která byla přes den taková nemilosrdná, se stala v noci chladnou, ale i tak jsem se ještě potila. Pravděpodobně s tím měla dočinění moje vlastní úzkost, než teplota nebo teplé pyžamo. Uvázala jsem si župan těsněji na dokonalý uzel. Zjistila jsem, že takové detaily a rutina jsou uklidňující.
Paní Terwilligerová vytáhla velké oválné zrcadlo s kroužkování stříbrným rámem. Položila ho doprostřed mýtiny, vzhlédla k obloze a pak se posunula kousek nad zrcadlo. "Pojďte sem, slečno Melbourneová." Ukázala na místo naproti ní, na druhé straně zrcadla. "Sedněte si tam a udělejte si pohodlí."
V Amberwoode jsem fungovala pod jménem Sydney Melroseová, raději než pod mým skutečným, Sydney Sageová. Paní Terwilligerová si první den školy spletla mé jméno a naneštěstí mi zůstalo. Sedla jem si, ale ne proto, že bych si tu doopravdy mohla udělat pohodlí. Byla jsem si jistá, že jsem slyšela porvat se v křoví nějaké velké zvíře a přidala jsem si "kojota" na svůj psychický seznam nebezpečí, kterým jsem tu čelila, hned pod "uživatele magie" a "nedostatek kávy."
"Nyní tedy. Začněme." Paní Terwilligerová se na mě upřeně podívala svýma očima, které byly v pouštní noci temné a strašidelné. "Máš na sobě něco kovové? Musíš to dát dolů."
"Ne, já - oh. Počkat."
Sáhla jsem si na krk a odepnout si jemnou zlatý řetízek, na níž visel malý kříž. Měla jsem ten náhrdelník roky, ale nedávno jsem ho dala někomu jinému, kvůli útěše. Nedávno mi ho vrátil zpět, prostřednictvím naší společné kamarádky Jill Mastranovej Dragomirovej. I ťeď jsem si dokázala vybavit rozzlobený výraz na její tváři, když se ke mně ve škole přiřítila a beze slova mi kříž vrarazila do ruky.
Teď jsem se dívala na kříž, jak se leskl v měsíčním světle. V žaludku se mi zvedl odporný pocit, když jsem přemýšlela o Adrianovi, klukovi, kterému jsem ho dala. Udělala jsem to dřív, než mi vyznal lásku, něco co mě před pár týdny přistihla naprosto nepřipravenou. Ale možná jsem neměla být tak překvapená. Čím více jsem o tom přemýšlela - a to jsem dělala skoro pořád - tím víc jsem si začala připomínat prozrazující signály, které mě měly upozornit na jeho city. V té době jsem byla příliš slepá, abych si to všimla.
Samozřejmě nemělo by žádný smysl, jestli bych viděla, že to přichází nebo ne. Adrian byl pro mě naprosto nevhodný a nemělo to nic společného s jeho mnoha neřestmi nebo jeho potencionálním sestupem do šílenství. Adrian byl upír. Pravda, byl Moroj - jeden z dobrých, živých upírů - ale to nedělalo žádný rozdíl. Lidé a upíři nemohli být spolu. Byl to jeden bod, na kterém Moroji a Alchimisti spolu pevně trvali. Stále bylo pro mě překvapující, že mi Adrian projevil takové city. Bylo překvapující, že je vůbec měl nebo že měl odvahu mě políbit, i když to byl polibek, který mě zanechal v závrati a bez dechu.
Musela jsem ho, samozřejmě, odmítnout. Můj trénink by mi nepovolil nic méně. Naše situace tady v Palm Strings nutila nás dva být ve společenských situacích stále spolu a od jeho prohlášení to bylo drsné. Pro mě to nebyla jen trapnost naší situace. Já ... no, chyběl mi. Před touhle katastrofou jsme on a já byli přátelé a trávili jsme spolu hodně času. Zvykla jsem si na jeho samolibý úsměv a bystré popichování, které mezi námi proudilo. Dokud tyhle věci nebyly pryč, neuvědomila jsem si, jak moc jsem se na ně spoléhala. Jak moc jsem je potřebovala. Uvnitř jsem se cítila prázdná ... co bylo, samozřejmě, směšné. Proč bych se měla tak velmi zajímat o jednoho upíra? Někdy mě to zlobilo. Proč musel mezi námi zničit takovou dobrou věc? Proč mi tak moc chyběl? A co očekával, že udělám? Musel vědět, že pro nás je nemožné být spolu. Nemohla jsem k němu mít city. Nemohla. Pokud bychom žili mezi Udržiaveteli - skupinou necivilizovaných upírů, lidí a dhampírů - možná bychom mohli on a já mít ... ne. I kdybych měla pro něj city - a já jsem si pevně řekla, že nemám - bylo by špatné, kdybychom zvažovali takový vztah.
Adrian teď ke mně mluvil tak málo, jak to bylo možné. A vždy, vždy mě sledoval se strašidelným pohledem v jeho zelených očích, takovým, ze kterého mě bolelo srdce a -
"Ah! Co je to?"





Jů skvělý, už se těším na pokráčko. Kdy sem dáš další??
