
"Rozmarýn," řekla věcně. "Yzop. Anýz. Nedělej to." Sáhla jsem vzhůru, abych vytáhla nějaké listí z mých vlasů. "Potřebuješ to na to kouzlo."
"Dobře," řekla jsem, vracející se zpět k práci. Kříž jsem opatrně položila na zem, snažíc se vyčistit si mysl od zelených, zelených očí. "Kouzlo, které můžu udělat jen já. Proč znovu jen já?"
Podívala jsem se dolů na zářící zrcadlo a pochopila. "Tohle je vyhledávací kouzlo. Proč neděláme to, které jsme dělali předtím?"
Ne že bych to kouzlo zopakovat chtěla. Využila jsem ho na nalezení někoho a zahrnovalo to několika hodinové civění do misky s vodou. Přesto, že jsem ho udělala, věděla jsem, že bych ho mohla udělat znovu. Kromě toho se mi nelíbil nápad nakráčať do kouzla, o kterém nic nevím. Slova a bylinky byly jedna věc, ale co další by ode mě mohla žádat? Ohrozit svoji duši? Dát krev?
"To kouzlo funguje jen na někoho, koho znáš," vysvětlila. "Toto ti pomůže najít někoho, koho si nikdy předtím nesetkala."
Zamračila jsem se. Tak moc jak jsem neměla ráda magii, ale měla jsem ráda řešení problémů - a hádanky, které představovaly, mě zaujaly. "Jak potom budu vědět, koho hledat?"
Paní Terwilligerová mi podala fotku. Oči se mi přizpůsobili tmě a já jsem hleděla do tváře pěkné mladé ženy. Byla tam nápadná podobnost mezi ní a mou učitelkou. Narozdíl od nudných hnědých vlasů paní Terwilligeorvej, je tato žena měla tmavé, skoro černé. Úplůně mě očarovala, oblečená v černé, saténové večerní róbě, což mělo daleko do obvyklého hippie oblečení paní Terwilligerovej. Navzdory těmto zdánlivým rozdílem, tyto dvě ženy sdíleli stejně vysoké lícní kosti a orlí oči.
Podívala jsem se zpátky nahoru. "Je to vaše příbuzná."
"Je to moje starší sestra," potvrdila paní Terwilligerová, její hlas nezvykle plochý. Starší? Tipovala bych, že tato žena je alespoň o deset let mladší.
"Je nezvěstná?" zeptala jsem se. Když jsem předtím věštila, bylo to proto, abych našla unesenou přítelkyni.
Paní Terwilligerová sebou škubla. "Ne způsobem, jakým si myslíš." Z nekonečné vlněné tašky vytáhla malou koženou knihu a otevřela ji na označené stránce. Tam, kde ukázala, jsem mohla rozeznat ručně psané latinské slova popisující zrcadlo a bylinkovou směs, kterou na mě vysypala. Následovaly pokyny, jak zpracovat kouzlo. Díky bohu, žádné pouštění žilou.
"Zní to jednoduše," řekla jsem podezřívavě. Naučila jsem se, že některé kouzla, které mají jen pár kroků a složek obvykle vyžadují hodně psychické energie. Z posledního hledacího kouzla jsem omdlela.
Přikývla, uhodla mé myšlenky. "Vyžaduje velké soustředění - větší než při posledním. A i když to nechceš slyšet, tvá moc dost vzrostla, takže to budeš mít pravděpodobně snadnější než dříve."
Zamračila jsem se. Měla pravdu. Nechtěla jsem to slyšet.
Nebo chtěla?
Část mě věděla, že bych neměla podporovat její šílenství. Další část mě se bála, že mě nechá v poušti, pokud jí nepomůžu. Ale ta poslední část byla šíleně zvědavá, jestli by tohle všechno fungovalo.
Zhluboka jsem se nadechla a odrecitovala z knihy zaklínadlo a položila fotku do středu zrcadla. Zopakovala jsem zaklínadlo a fotku jsem přesunula. Naklánějíc se dopředu jsem se dívala na zářící povrch, snažila jsem se vyčistit si mysl a dovolit si splynout s temnotou a měsíčním svitem. Prošel mnou nával energie, mnohem rychleji, než jsem očekávala. Nejprve se nic nezměnilo. Zíral na mě jen můj odraz, slabé světlo tlumily moje blond vlasy, které vypadaly hrozně, jak jsem na nich spala a jak mi z pramenů visela kytice suchých rostlin.
Energie ve mně dále rostla, stávala se překvapivě teplou a vzrušující. Zavřela jsem oči a ponořila se do ní. Měla jsem pocit, jako bych se v měsíčním světle vznášela, jako bych byla měsíčním světlem.
"Vidíš něco?"
Hlas paní Terwilligerovej byl nevítaným přerušením v mém blaženém stavu, ale poslušně jsem otevřela oči a podívala se do zrcadla. Můj odraz byl pryč. Před budovou visela stříbřitě šedá mlha, ale věděla jsem, že mlha nebyla opravdová. Byla magicky vytvořena, mentální bariéra, která mě zadržela od toho, abych viděla obraz, který ležel za ní. S posílenou vůlí jsem jí protlačila svou mysl a po chvíli se mlha rozbila.
"Vidím budovu." Můj hlas se zvláštně ozýval nocí. "Starý viktoriánský dům. Tmavočervený s tradiční verandou. Před ním jsou záhony hortenzií. Je tam i značka, ale nevím ji přečíst."
"Můžeš mi říct, kde ten dům je?" Hlas mé učitelky se zdál vzdálený. "Rozhlédni se."
Snažila jsem se vtáhnout se zpět, rozšířit své vidění za dům. Chvíli mi to trvalo, ale pomalu se obraz rozšiřoval, jako bych sledovala film, odhalujíc čtvrť podobných domů, všech viktoriánských se širokými verandami a popínavou révou. Byly krásné, dokonalý kousek historie umístěný v moderním světě.
"Nic přesně," řekla jsem jí. "Jen nějaká svérázná bytová ulice."
"Jdi dál."
Šla jsem a bylo to, jako bych se hnala k obloze, dívala jsem se dolů na čtvrť, jako bych byla stoupající pták. Domy se roztahovaly do dalších čtvrtí, až jsem se konečně dostala do průmyslových a obchodních oblastí. Pokračovala jsem se v pohybu. Podniků bylo stále víc. Mezi nimi se křižovaly ulice. Budovy byly vyšší a vyšší, nakonec se zhmotnily do známé siluety.
"Los Angeles," řekla jsem. "Dům je na okraji Los Angeles."
Slyšela jsem ostrý nádech následovaný: "Děkuji vám, slečno Melbourneová. To bude všechno."
Najednou mi v zorném poli mávala ruka, rozbíjela obraz města. Také rozbila ten stav euforie. Už jsem se víc nevznášala, už jsem nebyla stvořena ze světla. Pádem jsem přistála do reality, k skalnaté pouštní zemi a k mému nepohodlnému teplému pyžamo. Cítila jsem se vyčerpaná a rozechvělý, jako bych měla omdlít. Paní Terwilligerová mi podala termosku plnou pomerančového džusu. Hltavě jsem ho vypila, cítila jsem se lépe, když jsem do svého systému dostala zásah cukru a posílilo mě to.
"Pomohlo to?" zeptala jsem se, když jsem dopíjela termosku. Otravný hlas v mém nitru mě začal trestat kvůli kaloriím, ale ignorovala jsem ho. "Bylo to to, co jste chtěla vědět?"
Paní Terwilligerová se na mě usmála úsměvem, který jí nedosahoval k očím. "Pomohlo, ano. Bylo to to, co jsem chtěla?" Dívala se do dálky. "Ne, ne přesně. Doufala jsem, že to bude nějaké jiné město. Nějaké vzdálené, velmi vzdálené."
Zvedla jsem svůj kříž a zapnula si ho kolem krku. Známý předmět mi přinesl pocit normálnosti po tom, co jsem právě udělala. Také jsem pocítila vinu, když jsem se dívala dozadu na euforické vytržení, které mi magie dala. Lidé by neměli dělat magii. Jistě by si to neměli užívat. Běhající zády po povrchu kříže, jsem se našla, že zas přemýšlím o Adrianovi. Nosil ho vůbec? Nebo ho jen měl kolem krku pro štěstí? Procházeli jeho prsty po tvaru kříže, tak jako moje?
Paní Terwilligerová začala shromažďovat své věci. Když se postavila, následovala jsem ji. "Co to přesně znamená, madam?" zeptala jsem se. "Že jsem viděla Los Angeles?"
Následovala jsem její záda k autu, ale ona neodpověděla hned. Když odpověděla, její hlas byl netypicky vážný. "Znamená to, že je mnohem blíže, než by mi bylo milé. Také to znamená, že jestli chceš nebo nechceš, budeš muset velmi, velmi rychle zapracovat na zlepšení tvých magických dovedností."
Zastavila jsem se. Najednou jsem pocítila vztek. Příliš bylo příliš. Byla jsem vyčerpaná a celá rozbolavělá. Vytáhla mě sem uprostřed noci a teď předpokládá, že udělá takové prohlášení, když ví, jaké mám pocity ohledně magie? Horší, její slova mě vyděsily. Co s tím mám dělat? Bylo to její kouzlo, její věc. Ještě mi dala příkaz s takovým tlakem, takovou jistotou, že se mi skoro zdálo, jako bych já byla důvodem, že jsme přišli sem do této pustiny.
"Madam -" začala jsem.
Paní Terwilligerová se otočila a naklonila ke mně, takže mezi námi bylo jen pár palců. Zalapala jsem po dechu a spolkla jakékoliv pobuřující slova, která jsem chtěla vyslovit. Nikdy jsem ji takovou neviděla. Nebyla strašidelná, ne zcela, ale byla tam intenzita, kterou jsem nikdy předtím neviděla, úplně odlišná od obvykle rozptýlené učitelky, kterou jsem znala. Vypadala skoro ... vystrašeně. Život nebo smrt.
"Sydney," řekla, zřídka používala moje křestní jméno. "Dovol mi, ujistit tě, že to z mé strany není žádný trik. Zlepšit své dovednosti, jestli se ti to líbí nebo ne. A ne proto, že jsem krutá, ne proto, že se snažím splnit si nějaké sobecké přání. Ne proto, že nenávidím pohled na to, jak mrháš svým talentem. "
"Pak proč?" zeptala jsem se malým hláskem. "Proč se potřebuji naučit více?"
Vítr kolem nás šeptal, odfuk z mých vlasů suché listí a květy. Stíny, které jsme vrhali, dávali zlověstný pocit a světlo z měsíce a hvězd, které se dříve zdálo takové božské, bylo nyní chladné a přísné.
"Protože," řekla paní Terwilligerová. "Je to pro tvou vlastní ochranu."





skvělý prosím prosím o pokračování