
Ahoj lidičky,
tady máte tu zbývající část 2. kapitoly. S překladem Bloodlines 3 jsem sice už asi skončila, ale chtěla jsem to mít úplný :D. Je to asi můj zatím nejdelší překlad (YES :D!)
Hezké čtení...
Vaše Arwen
Chystala jsem se na upíří svatbu...
Nikdy předtím jsem na žádné nebyla. Pravděpodobně žádný z Alchymistů. I když jsme pracovali s Moroji a chránili jejich existenci, Alchymisté dávali jasně najevo, že nechtěli mít nic společného s něčím, co přesahovalo obchodní styk. Po nedávných událostech se však obě skupiny rozhodly, že by bylo dobré zlepšit profesionální vztahy. Vzhledem k tomu, že svatba byla velká věc, pozvaných bylo několik dalších alchymista a ještě já.
Dvojici jsem znala a - teoreticky - jsem byla nadšená, že je uvidím oddat se. Byl to pozůstatek události, která mě dělala nervózní: obrovské společenské setkání Morojů a drampírů. I s ostatním přítomnými alchymisty, budeme beznadějně v přesile. Tím, že jsem byla v Palm Springs s Eddiem, Jill a ostatními mi začala dlouhá cesta ke zlepšení mých pocitů k jejich druhu. Byla jsem si s tou skupinkou zadobře a považovala jsem je za přátele. Ale i tak liberální, jaká jsem byla v těch věcech, stále jsem měla velké množství úzkosti tak jako ostatní Alchymisté uvnitř upířího světa. Možná, že Morojové a drampíři nebyly stvůry zla - jak jsem kdysi věřila, ale rozhodně nebyly lidmi.
Tak nějak jsem si přála, aby moji přátelé z Palm Springs šli se mnou, ale bylo to vyloučeno. Celý smysl toho, abychom s Jill byli v Palm Springs, bylo ukrýt ji a udržet ji v bezpečí před těmi, kteří se ji snažili zabít. Obě rasy, Morojové i Strigojové měli tendenci vyhýbat se slunečním, pouštním oblastem. Pokud by se náhle objevila na velké Morojské události, zmařilo by to celý smysl. Eddie a Angelina, drampíři, kteří ji chránili na Amberwoodu, museli zůstat také. Na svatbu jsme byli pozváni jen Adrian a já, a naštěstí jsme měli samostatné lety. Pokud by si někdo všiml, že on a já cestujeme spolu, mohlo by to přitáhnout pozornost na Palm Springs, což by pak odhalilo Jill. Adrian neletěl z Palm Springs. Letěl přes Los Angeles, dvě hodiny západně, jen abychom se ujistili, že si nás spolu nebudou spojovat.
Měla jsem jít na jiný let v Los Angeles, což mi připomnělo úkol od paní Terwilligerové. Najít jednu čtvrť ve velké metropolitní oblasti Los Angeles. Samozřejmě, žádný problém. Jediným záchytným bodem pro mě bylo, že viktoriánské domy byly tak odlišné. Pokud bych mohla najít nějakou historickou společnost, byla tu dobrá šance, že by mě mohla nasměrovat k oblasti, která odpovídá popisu. To by mi značně zúžilo pátrání.
Došla jsem ke své bráně na letišti LAX, hodinu před plánovaným letem. Právě, když jsem si udělala pohodlí s knihou paní Terwilligerovej, se mi nad hlavou ozvalo hlášení, "Cestující Melroseová. Prosím, pojďte k zákaznickému servisu."
V žaludku jsem měla divný pocit. Posbírala jsem si věci, přiblížila se k pultu a byla jsem přivítána veselou zástupkyní společnosti.
"Je mi líto, ale musím vám říci, že tento let byl obsazen," řekla. S energickým hlasem a velkým úsměvem vůbec nevypadala smutně.
"Co to pro mě přesně znamená?" zeptala jsem se, můj strach se začínal zvětšovat. "Mám potvrzené místo." S byrokracií jsem jednala stále, ale nadměrná rezervace na letadle bylo něco, co jsem nikdy nepochopila. Jak se to mohlo stát? Nebylo to tak, že počet míst by byl pro ně překvapením.
"To znamená, že už dále nejste na seznamu cestujících," vysvětlila. "Vy a pár dalších dobrovolníků jste se vzdali svých míst pro uvolněnáí míst pro jednu rodinu. Jinak by se museli rozdělit."
"Dobrovolníci?" zopakovala jsem, následujíc její pohled. Na druhé straně čekárny se na mě usmívala rodina se sedmi dětmi. Děti byly drobné a rozkošné s velkýma očima, roztomilé způsobem, který jste viděli v muzikálech, když si sirotci našli nový domov. Pobouřena jsem se obrátila zpět k agentce. "Jak jste to mohli udělat? Cestu jsem si dopředu zarezervovala! Mám svatbu, na kterou se musím dostat. Nemůžu to zmeškat."
Žena mi podala letenku. "Doplatily jsme vám to a mnohem více. Rezervovali jsme pro vás jiný let, do Philadelphie - ten, který odchází dříve. A dokonce jste byla přesazena do první třídy kvůli nepříjemnostem."
"Aspoň něco," řekla jsem. Ještě stále jsem byla naštvaná, prostě z principu. Měla jsem ráda uspořádání a protokol. Jejich změna mi převrátila svět naruby. Podívala jsem se dolů na letenku a pak jsem to zopakovala. "Odlétá to teď!"
Přikývla. "Jak jsem už řekla. Kdybych byla vámi, tak bych se pospíšila."
Poté, jak na zavolání, jsem zaslechla poslední vyzvání k mému letu, který říkal, že všichni cestující už musí být na palubě, protože se chystají zavřít dveře. Nebyla jsem nadávající typ, jen skoro - zvláště když jsem viděla, že moje nová brána byla na opačné straně terminálu. Bez dalšího slova jsem popadla své věci a vyrazila k bráně tak rychle, jak jsem mohla, dělajíc si mentální poznámku o napsání dopisu se stížností pro leteckou společnost. Nějakým zázrakem jsem to stihla těsně předtím, než byl můj nový let uzavřený, s tím, že agentka pracující u brány mi přísně řekla, abych si příště plánovala dopředu a tak měla více času.
Ignorovala jsem ji a zamířila do letadla, kde jsem byla vítaná mnohem milejší letuškou - zejména když viděla můj lístek do první třídy. "Jste přesně tady, slečno Melroseová," řekla a ukázala na třetí řadu v kabině. "Jsme tak rádi, že jste se k nám přidala."
Pomohla mi dát můj kufr do horní přihrádky, což se ukázalo jako docela obtížné, protože další cestující zabrali většinu prostoru. Byla nutná nějaká tvořivá znalost prostorových vztahů, a když se nám to konečně podařilo, do svého místa jsem prakticky omdlela, vyčerpaná z toho nečekaného přívalu podráždění. Tolik k poklidné cestě. Měla jsem jen tolik času, abych si zapnula svůj bezpečnostní pás předtím, než letadlo vzlétlo. Cítila jsem se trochu stabilnější, vytáhla jsem bezpečnostní kartu z kapsy tak, že jsem mohla sledovat Sprievodcovu instrukci. Bez ohledu na to, kolikrát jsem letěla, vždycky jsem si myslela, že je důležité být připravena na postupy. Sledovala jsem průvodce připevňujícího si kyslíkovou masku, když mě zaplavila známá a opojná vůně. Ve všem tom chaosu, který letenky doprovázel, jsem se neobtěžovala věnovat pozornost svému spolucestujícímu.
Adrian.
Nevěřícně jsem zírala. Díval na mě s pobavením a není pochyb, že čekal, jak dlouho bude trvat, než si ho všimnu. Ani jsem se neobtěžovala s otázkou, co tu dělá. Věděla jsem, že letí z LAX, a nějakou strašlivou náhodou jsem byla přesunuta na jeho let.
"Toto není možné," zvolala jsem. Vědkyně ve mně byla příliš ohromená na to, aby si plně uvědomila nepříjemnou situaci, do které jsem se právě dostala. "Jedna věc je pro mě přesunout se na jiný let. Ale skončit vedle tebe? Víš jaká je na to pravděpodobnost? To je neuvěřitelné."
"Někteří by to nazvali osudem," řekl. "Nebo možná není tolik letů do Philadelphie." Zvedl pohár čiré tekutiny na přípitek. Jelikož jsem Adriana ještě nikdy neviděla pít vodu, tipovala jsem, že to byla vodka. "Mimochodem, rád tě vidím."
"Ehm, nápodobně."
Motory se probudily k životu, ušetří mě na okamžik od konverzace. Realita se začala usazovat. Byla jsem chycena na pět hodin letu s Adrianem Ivaškovom. Pět hodin. Pět hodin sedět jen pár centimetrů od něj, cítit jeho předraženou kolínskou a dívat se do těch vědoucích očí. Co budu dělat? Samozřejmě, nic. Nebylo kam jít, kam utéct, protože ani cestující první třídy neměli k dispozici padáky. Mé srdce začalo bušit, jak jsem horečně vymýšlela, co říct. Mlčky se na mě díval, stále s tím malým úšklebkem, čekajíce na mě, abych vedla rozhovor.
"Takže," řekla jsem nakonec a dívala se na své ruce. "Jak se, ehm, má tvoje auto?"
"Nechal jsem ho na ulici. Myslel jsem si, že tam bude v pohodě, dokud budu pryč."
Prudce jsem zvedla hlavu s ústy dokořán. "Udělal jsi co? Odtáhnout ho, pokud tam zůstane přes noc!"
Adrian se smál ještě předtím, než jsem skončila. "Takže takhle dostanu nějakou reakci z tvé strany, co?" Zavrtěl hlavou. "Neboj se, Sageová. Jen jsem si dělal srandu. Je bezpečně na parkovišti mého baráku."
Cítila jsem, jak mi tváře začaly hořet. Nesnášela jsem, když jsem spadla do pasti jeho žertu a byla jsem dokonce trochu v rozpacích, že jsem se rozrušila kvůli autu. Je pravda, že to není jen takové auto. Byl to krásný, klasický Mustang, který Adrian nedávno koupil. Ve skutečnosti si ho koupil proto, aby na mě udělal dojem, předstíral, že nevěděl jak řídit s manuální převodovkou, jen aby se mnou strávil více času tím, že jsem ho učila. To auto bylo úžasné, ale stále mě ohromovalo, že se namočil do tolika problémů, jen abychom byli spolu.
Dosáhli jsme naši leteckou výšku a letuška se vrátila k Adrianovi, aby mu přinesla další drink. "Něco pro vás, slečno?" zeptala se.
"Dietní Colu," řekla jsem automaticky.
Adrian tleskl jakmile byla pryč. "Mohla si to dostat zdarma v dálkovém autobuse."
Převrátila jsem očima. "Budu muset strávit příštích pět hodin obtěžována? Pokud ano, odejdu na autobus a nechám nějakého šťastného člověka 'získat' moje místo."
Adrian zvedl ruce v smírném gestu. "Ne, ne. Pokračuj v cestě. Zabav se."
Zabavilt sám sebe se ukázalo jako luštění křížovek v jednom z časopisů. Vytáhla jsem knihu paní Terwilligerové a snažila se číst, ale bylo těžké soustředit se s ním vedle sebe. Stále jsem po něm vrhala tajné pohledy koutkem oka, částečně, abych viděla, jestli se na mě dívá a částečně, abych studovala jeho rysy. Byl to stejný Adrian jako vždy, nechutně dobře vypadající s jeho rozcuchanými vlasy a vymodelovanými tvářemi. Slíbila jsem si, že s ním nebudu mluvit, ale když jsem si všimla, že už chvíli nic nenapsal a perem si hlasitě pobouchával o okraj časopisu, nemohla jsem si pomoci.
"Co to je?" zeptala jsem se.
"Slovo na sedm písmen 'průkopník čističky surové bavlny'."
"Whitney," odpověděla jsem.
Naklonil se a zapsal písmena. "'Dominuje Mohsově stupnici'. Také sedm písmen."
"Diamant."
O pět slov později jsem si uvědomila, co se právě dělo. "Hej," řekla jsem mu. "Tohle dělat nebudu."
Podíval se na mě andělskými očima. "Dělat co?"
"Ty víš co. Využíváš mě. Víš, že nemůžu odolat-"
"-Mně?" navrhl.
Ukázala jsem na magazín. "Náhodné drobnosti." Odvrátila jsem své tělo a pomalu jsem otevřela svou knihu, aby si jí všiml. "Mám práci."
Cítila jsem, že se mi Adrian dívá přes rameno a snažila jsem se ho ignorovat, přesto že jsem si byla vědoma jeho přítomnosti. "Vypadá to, že Jackie ti na svých hodinách stále dává zabrat." Adrian se s paní Terwilligerovou nedávnou setkal a nějak ji okouzlil tak, že si říkali křestními jmény.
"Tohle je spíše mimoškolní činnost," vysvětlila jsem.
"Fakt? Myslel jsem, že jsi byla pěkně proti dělat věci navíc, jak si měla."
Zavřela jsem knihu ve frustraci. "Jsem! Ale pak řekla-" spolkla jsem slova, a připomněla si, že bych se neměla Adrianem zaměstnávat o nic víc, než jsem musela. Bylo prostě příliš snadné proklouznout zpět ke starému, přátelskému chování k němu. Cítila jsem, že to bylo dobré, i když, samozřejmě, to bylo špatné.
"Poté co?" zeptal se s jemným hlasem.
Podívala jsem se na něj a neviděla žádnou samolibost nebo výsměch. Nikdy jsem neznala cokoliv z té doutnající bolesti, která mě poslední týdny trápila. Vypadal, že ho to zajímá, což mi momentálně odvedlo pozornost od úkolu paní Terwilligerové. Vidět ho takto drasticky kontrastovalo s tím, po čem následoval náš polibek. Byla jsem tak nervózní při pomyšlení sedět s ním v tomhle letadle, a teď tu byl, připraven mě podpořit. Proč ta změna?
Zaváhala jsem, nejistá, co dělat. Od včerejší noci jsem si v hlavě přetáčala její slova a vizi znovu a znovu a snažila se přijít na to, co znamenaly. Adrian byl jediný člověk, který věděl o mé účasti s ní a magií (kromě Jill), a až do této chvíle jsem si neuvědomila, jak jsem umírala, abych si o tom s někým mohla promluvit. Tak jsem se zlomila a řekla mu celý příběh mého pouštního dobrodružství.
Když jsem skončila, byla jsem překvapená, jak temný se stal jeho výraz. "Je jedna věc, když tě sem tam učí nějaké kouzla. A totálně jiná věc je, když tě vtáhne tě do něčeho nebezpečného."
Jeho horlivý zájem mě trochu překvapil - ale možná neměl. "Podle toho, jak to říkala, to i tak nevypadalo, že by to dělala. Vypadala být pěkně naštvaná kvůli ... no, ať to zanmená cokoliv."
Adrian ukázal na knihu. "A to má nějak pomoct?"
"Snad." Přejela jsem prsty po obálce a po vystupujících latinských slovech. "Obsahuje to ochranná a útočná kouzla - věci, které jsou o něco více těžší, než jaké jsem dělala předtím. Nelíbí se mi to, a to ani nejsou ty pokročilejší. Řekla mi, abych ty přeskočila."
"Nemáš ráda kouzla... ze zásady," připomněl mi. "Ale pokud by tě mohli udržet v bezpečí, pak by si je neměla ignorovat."
Nenáviděla jsem, když jsem si musela přiznat, že má pravdu. To ho jen potěšilo. "Jo, ale prostě bych ráda věděla, před čím se se snažila ubránit - ne. Ne. Tohle nemůžeme dělat." Aniž jsem si to uvědomila, vklouzla jsem zpátky do toho, jaké věci bývaly, mluvit s Adrianem takhle snadno, příjemně jako kdysi. Ba dokonce jsem se mu i svěřovala. Vypadal, že je vystrašený.
"Dělat co? Přestal jsem si od tebe radit s křížovkami, ne?"
Zhluboka jsem se nadechla a připravila se. Věděla jsem, že tahle chvíle přijde, bez ohledu na to, jak moc jsem ji chtěla odložit. Jen jsem nečekala, že to přijde na cestě letadlem.
"Adrian, musíme si promluvit o tom, co se stalo. Mezi tebou a mnou," řekla jsem.
Dal si chvíli na zvážení mých slov. "No ... jak jsem doposud věděl, mezi tebou a mnou se nestalo nic."
Odvážila jsem se na něj podívat. "Správně. Mrzí mě, co se stalo ... co jsem řekla, ale to všechno byla pravda. Musíme se přes to dostat a jít se svými životy normálně dál. Je to pro dobro naší skupiny v Palm Springs."
"Vtipné, já jsem se přes to dostal," řekl. "To ty to vytahuješ."
Znovu jsem se začervenala. "Ale je to kvůli tobě! Ty jsi strávil poslední týdny náladovostí a trucovaním, jen těžko si ke mně někdy promluvil. A když ano, byla v tom nějaká ostrá poznámka." Nedávno na večeři u Clarenca Donahuea jsem uviděla jednoho z nejvíce děsivých pavouků lezoucích do obýváku. Pozbírajíc všechnu svou odvahu, jsem to strašidelné zvíře chytila a pustila ho ven na svobodu. Adrianův komentář na můj statečný čin byl, "Wau, nevěděl jsem, že skutečně čelíš věcem, které tě děsí. Myslel jsem si, že tvá normální reakce je utéct s kopanci a křikem a předstírat, že neexistují."
"Máš pravdu," řekl teď, přikyvoval mým slovům. Znovu, vypadal nápadně vážně. "A je mi to líto."
"Je ... ti to?" Zmohla jsem se jen na zírání. "Takže ... skončil si s těmi všemi ... věcmi? Přestal si to, ehm, cítit tím způsobem?" Nemohla jsem se přinutit to zpracovat. Přestal být do mě zamilovaný.
"Ach, ne," řekl vesele. "Ne se vším."
"Ale právě jsi řekl-"
"Skončil jsem s trucovaním," řekl. "Skončil jsem s náladovostí - no, myslím, vždycky jsem trochu náladový. To je to, o čem je Adrian Ivaškov. Ale skončil jsem s přehnanými věcmi. To nevedlo nikam ani s Rose. Nebude to vést nikam ani s tebou."
"Nic tě se mnou nikam nedovede," zvolala jsem.
"O tom nevím." Nasadil introspektivný pohled, který byl jak nečekaný i neobvyklý. "Nejsi pro mě až takový ztracený případ. Myslím, s ní jsem musel překonat její velkou, epickou lásku k Ruskému válečnému lordu. Ty a já jen prostě musíme překonat stovky let hluboko zakořeněných předsudků a tabu mezi našimi rasami. Brnkačka."
"Adriane!" Cítila jsem, jak ve mně zlost začíná vzplanout. "Tohle není vtip."
"Já vím. Pro mě určitě ne. A to je důvod, proč ti nebudu dávat zabrat." Dramaticky se odmlčel. "Jen tě budu milovat, jestli to ode mě budeš chtít nebo ne."
Přišla obsluhující s horkými ručníky, odložila náš rozhovor a umožnila mírně znepokojivým slovům viset ve vzduchu mezi námi. Byla jsem ohromena a nemohla jsem přijít na odpověď, dokud se vrátila, aby posbírala utěrky.
"Ať to od tebe budu chtít nebo ne? Co to proboha znamená?"
Adrian se ušklíbl. "Promiň. Vyznělo to víc strašidelně, než jsem zamýšlel. Chci jen říct, že je mi jedno, jestli řekneš, že nemůžeme být spolu. Je mi jedno, jestli si myslíš, že jsem nejhorší, nepřirozené stvoření kráčející po této zemi."
Na krátký okamžik mě jeho volba slov vzala zpět v čase, když mi řekl, že jsem nejkrásnější stvoření kráčející po této zemi. Ta slova mě teď pronásledovali stejně jako tehdy. Seděli jsme v temné, svíčkami osvětlené místnosti a on se na mě díval tak, jako ještě nikdo předtím-
Přestaň, Sydney. Soustřeď se.
"Můžeš si myslet, co chceš, dělat si, co chceš," pokračoval Adrian a nevěděl o mých zrádných myšlenkách. Byl pozoruhodně klidný. "Budu tě prostě milovat, i když je to beznadějné."
Nevím, proč mě to tak šokovalo. Rozhlédla jsem se kolem, abych se ujistila, že nikdo neposlouchal. "Já ... co? Ne. To nemůžeš!"
Naklonil hlavu na stranu a pozoroval mě. "Proč? Neublíží ti to, ani nic takového. Řekl jsem ti, že tě nebudu obtěžovat, pokud to ode mě nechceš. A pokud ano, no, jsem pro. Takže co je na tom, pokud tě budu milovat z dálky?"
Absolutně nevím. "Protože ... protože nemůžeš!"
"Proč ne?"
"Ty ... musíš jít dál," podařilo se mi vyhrkl. Ano, to byl dobrý důvod. "Musíš si najít někoho jiného. Víš, že já ne - že nemůžu. No, víš to. Mrháš se mnou čas."
Stále zůstal být odhodlaný. "Je to můj čas, abych ho utratil."
"Ale to je šílené! Proč bys to dělal?"
"Protože si neumím pomoct," řekl a pokrčil rameny. "A hej, pokud tě budu neustále milovat, možná se nakonec zlomíš a budeš mě milovat taky. Sakra, jsem si celkem jistý, že si do mě už napůl zamilovaná."
"Nejsem! A všechno, co jsi právě řekl, je směšné. Je to hrozná logika."
Adrian se vrátil ke své křížovce. "No, můžeš si myslet, co chceš - bez ohledu na to, jak obyčejnými se zdají být věci mezi námi - jsem stále tady, stále do tebe zamilovaný a stále se o tebe starám víc, než kdy bude jakýkoliv jiný chlap, zlý nebo nevímjaký. "
"Nemyslím si, že jsi zlý."
"Vidíš? Věci už teď vypadají slibně." Znovu si začal klepe na magazín svým perem. "'Romantická Viktoriánská básnířka'. Osm písmen."
Neodpověděla jsem. Ztratila jsem řeč. Adrian po zbytek letu to nebezpečné téma už znovu nevytáhl. Většinu času si nechával pro sebe, a když i promluvil, bylo to jen o zcela zbytečných tématech, jako například naše večeře a nadcházející svatba. Každý, kdo by s námi seděl, by se nikdy nedozvěděl, že je mezi námi něco divného.
Ale já jsem to věděla.
Tahle poznání mě požírali. Rozežíraly to všechno. A jak let postupoval a nakonec letadlo přistálo, už jsem se na Adriana nemohla dívat stejným způsobem. Pokaždé, když jsme navázali oční kontakt, vždy jsem si pomyslela na jeho slova: Jsem stále tady, stále do tebe zamilovaný a stále se o tebe starající více než kdy bude jakýkoli jiný chlap. Jedna moje část byla uražená. Jak se opovažuje? Jak se opovažuje milovat mě, jestli jsem chtěla, nebo ne? Řekla jsem mu, aby to nedělal! Neměl na to právo.
A moje zbylá část? Zbytek mě byl vystrašený.
Pokud tě budu neustále milovat, možná se nakonec zlomíš a budeš mě milovat taky.
Bylo to absurdní. Nemůžeš někoho přinutit, aby tě miloval jen tím, že ho budeš milovat. Nezáleží na tom, jaký byl okouzlující, jak dobře vypadal, nebo jaký byl zábavný. Alchymistka a Moroj nikdy nemohou být spolu. Bylo to nemožné.
Jsem si celkem jistý, že si do mě už napůl zamilovaná.
Naprosto nemožné...





Díky moc, Indigo spell je skvělá kniha!! Četla jsem ji už v aj, takže nemusím být tolik napnutá, jak kniha skončí, ale číst v čj je ještě úplně jiný zážitek!! Úplně jinak si to vychutnám;) Díky, díky moc